Když se pokouším porovnat dnešní podivnou a nedůstojnou situaci na české politické scéně obecně a v Poslanecké sněmovně zvlášť s tím, co jsem v životě nažil, pořád se mi vnucuje analogie s událostmi z doby od podzimu 1968 do léta 1969. Jistě, není tu žádná statisícová, po zuby ozbrojená cizí armáda a představitelé velkých českých politických stran mají na rozdíl od někdejších komunistů s lidskou tváří jasný mandát od voličů. A přesto: tentýž nekonzistentní a nedůsledný postoj, totéž kapitulantství.

Předseda ČSSD nejprve zaujal důsledný a tvrdý postoj: prioritou jsou předčasné volby, a pokud jde o Rusnokovu vládu, sociální demokracie se na ní nepodílí, nevysílá do ní ministry, a když nějaký sociální demokrat nominaci do ní přijme, měl by ze strany odejít. To má jakousi logiku.

Jenže pan Sobotka se se zlou potázal: předseda poslaneckého klubu Tejc si myslí, že není třeba být hysterický, protože vláda je, jak předpokládá, přechodná a hlavní je přesvědčit ostatní strany o rozpuštění Sněmovny.

Pak statutární místopředseda Hašek nabídl kompromis (stačí, když ministři své členství ve straně přeruší, "aby bylo zjevné, že fungují jako odborníci, nikoli jako zástupci ČSSD"). A Sobotka ho vděčně přijal.

Co z toho plyne: ministři si na přechodnou dobu obrátí kabáty naruby, stanou se ze sociálních ministrů pouhými odborníky. A až se situace promění, překabátí se zase zpátky na sociální demokraty. Nemusí tedy kabáty přímo vyměňovat, a navíc je tu dvojí výhoda. Pro důvěru vládě se sociálními demokraty překabátěnými na pouhé odborníky může celá sociální demokracie nakonec bez výčitek docela dobře hlasovat, a pokud by se nepodařilo předčasné volby schválit (což je velmi pravděpodobné), budou mít sociální demokraté vládu tak trochu sociálnědemokratickou: a to na dobu přechodnou, a pokud se to osvědčí, tak potom napořád. Jediný, koho pak už mít nebudou, je pan Sobotka, a s tím se nakonec nejspíš smíří i on sám.

Ještě daleko strašnější nápady se prý rodí v centrále ODS: volební kampaň do PS má být zahájena omluvou. Voliči tak mají být přesvědčeni o tom, že strana prošla sebereflexí, odstřihla se od kmotrů a zákulisního politikaření. Místopředseda Pospíšil hovoří o tom, že je třeba "projevit určitou míru pokory", a místopředseda Senátu Sobotka tu pokoru včera v ČT blíže specifikoval: někteří lidé by se skutečně omluvit měli, třeba Petr Nečas. Ten by se měl omluvit nejen voličům ODS, ale celému národu. Pan Sobotka to chce dnes navrhnout vedení strany.

To je opravdu dobré: tak za prvé, ODS hned na počátku sdělí voličům, že se sice až doteď chovala nemožně, ale velmi se za to stydí, omlouvá se a polepší se, jen když jí voliči zase dají důvěru. Voličům tím vyšle signál pouze o své předvolební podělanosti. A navíc omluva by měla vypadat tak, že se voličskému davu předhodí obětní beránek (či chcete-li kozel) Nečas, který pak v zájmu strany a jejího vedení spáchá veřejné politické harakiri. Tento plán je jednak nevěrohodný, jednak i lidsky poněkud ohavný. Připomíná to tak trochu známou hru Friedricha Dürrenmatta Návštěva staré dámy.

3. července 2013