Zbývá zmínit úlohu, jakou v „koalici pro změnu“ sehrála ČSSD a její předseda Jiří Paroubek. Z rozhovoru, který Paroubek v sobotu poskytl Právu, vyplývá, že zájmy a cíle ČSSD nebyly zcela koordinovány se zájmy a cíli okruhu Havlových příznivců. Zatímco těm šlo v první řadě o odstranění Klause (nemohu popřít, že leccos z toho, co Klausovi vytýkali, bylo oprávněné, v lecčems byli ovšem vůči němu nespravedliví a hlavně vůbec nezvážili, co by zvolení Švejnara díky sociálnědemokratické a komunistické podpoře znamenalo), Paroubek své zájmy prozradil s nezvyklou otevřeností. Jiří Paroubek je nepochybně schopný a velmi cílevědomý politik, to, jak dokázal během jediného roku před volbami ČSSD resuscitovat, je obdivuhodné a jeho sázka na Švejnara málem vyšla. Jeho politický styl (nemluvím o obsahu jeho politiky) má takový emocionální náboj, že některá jeho veřejná vystoupení poněkud připomínají italské a německé politiky z dvacátých, třicátých a čtyřicátých let minulého století. Neváhá označit své politické protivníky za „kreatury“, poměrně nevybíravě jim spílat a předvádět je jako bandu politických a kriminálních zločinců. Taky by možná měl méně mluvit (viz rozhovor, z něhož dále cituji). Není ovšem vyloučeno, že české veřejnosti to všechno spíš imponuje.

V rozhovoru předseda ČSSD především zcela jasně formuloval, oč mu šlo. Na otázku, zda se domnívá, že jsme zemí, kterou ovládají mafiáni, odpověděl: samozřejmě nejde o zemi, ale o vládu nebo dokonce jen o „špičky jedná strany“. Z toho plyne, že by bral nejen menší koaliční partnery, ale i jakési „zdravé jádro“ v ODS. Pokud jde o politické lídry ODS, říká: „Vypovídá to o tom, že ta dalíkovsko-topolánkovská skupina ve vedení ODS dělá takovýto druh politiky. Že jsou to prostě lidé, kteří nehrají fér. Ještě dodám, že si myslím, že čím dál tím víc lidí napříč politickým spektrem si tohle uvědomuje – že tato skupina ve vedení státu představuje teď hlavní zlo, kterému se musíme společně bránit. Zdůrazňuji, že nemluvím o Václavu Klausovi. Myslím, že on je ve srovnání s těmito lidmi velmi slušný člověk.“ Je obtížné ubránit se dojmu, že pro Klause je vyhrazena role příštího Beneše (jehož se náš prezident vždy „silně zastává“). V tuto chvíli není na pořadu dne. „Švejnarovcům“ naopak šlo o prezidentskou funkci (a vůbec si nemyslí, že je Klaus v podstatě slušný člověk), ODS je až tolik nezajímala, byli v ní ostatně díky zeleným „zaháčkováni“. Paroubek je v této věci větší realista: „Já vám teď řeknu něco, co jsem takhle zatím řekl jenom na stranické půdě: každému člověku, který trochu rozumí politice, muselo být jasné, že když bude prezidentem zvolen Jan Švejnar, tak to bude znamenat konec Topolánkovy vlády. A s velkou pravděpodobností mimořádné volby v tomto roce. My jsme stokrát mohli říkat, že to tak nebude, ale prostě by to tak bylo. A pak by bylo možné řešit všechny věci včetně radaru…“ A komunistům na jiném místě vyčítá: „Kdyby … opravdu chtěli bojovat proti té tzv. reformě, tak by udělali všechno pro to, aby padla tato vláda. A to neudělali.“ (Udělat všechno pro to, aby padla vláda, přitom podle Paroubka znamenalo zvolit Švejnara prezidentem.) Pro Paroubka byl tedy boj o prezidentskou funkci jen jedna významná bitva ve válce za zničení Topolánka. Ale co vlastně chtěli švejnarovci? Co chtějí někdejší i nynější Havlovi příznivci? Pokud by se Paroubkovi podařilo uskutečnit jeho plán, nepochybně by s velikým náskokem vyhrál mimořádné volby. ODS by byla výrazně oslabena, klesla by někam na úroveň komunistů a otřásala by jí vnitřní krize podobná té, jakou byla kdysi za Špidly zmítána ČSSD. Paroubek by si mohl vybírat spojence podle vlastního gusta a vydírat jedny druhými. Těžko ho odsuzovat, dělal by to tak každý, kdo by se dostal do podobně výhodné pozice. Švejnarovcům by zbylo pár excentrických senátorů, pár lidovců a pidistrana, z jejíchž šesti poslanců jsou dva potenciální disidenti. Co by si s tím chtěli počít?

A závěr z toho všeho? Prezidentskou volbou se propast mezi „Havlem“ a „Klausem“ ještě prohloubila. Oba za sebou táhnou své věrné. Způsob, jak se k prezidentské volbě postavili Havlovi příznivci, nebyl od počátku úplně zodpovědný a vykazoval jisté rysy proradnosti (pořád vycházím z předpokladu či doufám, že na všem nebyli domluveni už v okamžiku, když zelení a Schwarzenberg vstupovali do koalice s ODS). V ODS sní sny o pomstě na zelených a Klaus reaguje minulou sobotu na postoj svých odpůrců v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes vyhlášením džihádu „Pravdě a Lásce“. Vstřícná gesta nepatří do výbavy českých politiků. A vypadá to, že občanský tábor je po prezidentské volbě rozdělen jako ještě nikdy.

23. února 2008

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.