To, co se před našima očima už pár týdnů odehrává a co vyvrcholilo v pátek a v sobotu ve Španělském sále, je formálně soutěž dvou prezidentských kandidátů, Václava Klause a Jana Švejnara. Švejnara navrhli původně zelení a je zjevně kandidátem širšího okruhu lidí politicky svázaných s okolím exprezidenta Havla. Chtěl bych zdůraznit, že na tom nevidím vůbec nic špatného. Klaus je kandidátem ODS. Pro Švejnara a jeho navrhovatele bylo ovšem rozhodující, když se jim podařilo získat podporu Jiřího Paroubka a ČSSD, pro něž byl původně nepřijatelný. Sociálním demokratům se právem zdálo výhodné, že dokáže oslovit i lidi v pravé části politického spektra, kteří nemají rádi současného prezidenta (takoví se najdou všude a Klaus si za to do značné míry může sám svou nesnesitelnou povahou a pohrdáním těmi, které považuje za slabé). Švejnar se rychle přizpůsobil nové situaci a „otevřel se doleva“: začal se rezervovaně vyjadřovat o americkém radaru, velmi kriticky o vládní reformě veřejných financí, upustil od záměru nezdůrazňovat kritiku Klause a pustil se do něho po paroubkovsku, udělal zjevné ústupky nižším patrům veřejného mínění (slib vzdát se amerického občanství) a jal se produkovat jakové fáze bez chuti a zápachu, jejichž jediným účelem bylo, aby se dotkly pokud možno jen politických protivníků. Tato pohyblivost v názorech a v postojích musí být lidem, kteří se v posuzování druhých neřídí jen city a vlastními přáními a touhami, velmi podezřelá.

Je tu však ještě podstatnější věc: vycházím z toho, co se prokázalo v první, veřejné prezidentské volbě, totiž že nikdo z ČSSD ani z ODS nehlasoval pro protikandidáta. Zatímco Klaus tentokrát nepotřebuje nutně komunistické hlasy (tím nechci říci, že by je už předem horempádem odmítal), Švejnar nemá bez masivní komunistické podpory šanci na zvolení (ani volitelé ČSSD, KSČM a zelených dohromady by ovšem nestačili, potřebuje minimálně dalších dvacet hlasů).

Tady Paroubkovi a Švejnarovi pomohl rozkol v KDU-ČSL. Straně se předloni podařilo postavit do svého čela člověka, který ji zkompromitoval svými osobními problémy a otevřel směrem k ČSSD (ačkoli podobný pokus vedl k pádu jeho předchůdce). I když za ním v současné době stojí, jak se zdá, jen menšina lidoveckých volitelů, dokáže spolehlivě zablokovat volbu Václava Klause.

V zásadě tedy nejde v první řadě o souboj Klaus – Švejnar, ale Paroubek – Topolánek, a funkce prezidenta je jen tím, oč se hraje. Vznikla široká neformální koalice, která se neobejde bez komunistů stejně jako by se bez nich nebyl obešel Paroubek, pokud by chtěl po volbách vytvořit menšinovou vládu, jenže tentokrát to už nevadí ani zeleným, ani tak horlivým komunistobijcům jako senátoři Mejstřík a Štětina (který se ovšem rovněž hlásí k SZ). Navíc nevěřím, že se ve věci z pozadí neangažoval i Václav Havel, který se v úřadě velmi snažil, aby si s komunisty nezadal. Je iluze si myslit, že tohle podivné souručenství půjde zrušit po volbě, i když by skončila znovuzvolením Klause. Vidina odstranění nenáviděného protivníka byla pro zúčastněné tak lákavá, že jim stála za to, aby se k tomu účelu spolčili s čertem.

Ať už Paroubek se svým kandidátem uspěje nebo ne, podstatného dosáhl: ve vládní koalici to bude skřípat ještě o hodně víc než předtím a preference ODS půjdou ještě níže. Neschopnost domluvy na současné politické scéně poněkud připomíná to, co kdysi předcházelo rozpadu federace: jenže teď se už nemá co rozpadnout, Paroubek si nejpozději za pár měsíců bude přát předčasné volby stejně silně, jako si je přáli kdysi v ODS, ale neměli dost odvahy se k nim prokousat. Paroubek si vzhledem k neformální prezidentské koalici a dobrým vztahům s komunisty bude moci dovolit cestu tří nezdařených pokusů o vládu bez většího rizika, a po volbách bude tím, kdo rozdává karty.

Otázka je, co se stane s ODS. Klaus velmi pečlivě dbal o to, aby mu v ní nevyrostla konkurence. Buď se tedy do ní vrátí a dovrší její zkázu, protože to vypadá, že svou politickou produktivitu má už dávno za sebou, nebo ji ponechá svému osudu a pak je velmi pravděpodobné, že o zkázu se postarají jeho nástupci (o dobré vůli nynějšího premiéra vůbec nepochybuji, zato mám velké pochybnosti o tom, že si s ní politicky něco počne). V systému českých politických stran, v občanské, nesocialistické části politického spektra po ODS zbude obrovská díra, nesrovnatelná s tou, kterou po sobě zanechaly ODA a US-DEU. Že by dnes vznikl nový subjekt, který by ji zaplnil, je nepředstavitelné.

10. února 2008

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.