Politický systém, který se u nás nynějšími volbami, jak se zdá, dotvořil a zafixoval, je demokracie obohacená progresivními prvky, které jsme nasáli během čtyřiceti let, jež jsme strávili v zemi, kde zítra již znamená včera. Tento systém vytvářejí politické strany sestávající se z několika vrstev:

Za prvé: bárini, oligarchové. Skupina která stranu financuje v naději, že se stane údernou pěstí jejich ekonomických zájmů.

Za druhé, opričníci, pořádkové síly, které dbají na to, aby se báriny náhodou někdo nepokoušel tzv. demokratickými prostředky svrhnout. Takové nebezpečí hrozí zejména od členstva.

Proto má strana členstvo zcela specifické. Aby to nevypadalo blbě, nemohou je tvořit pouze bárinové a opričníci, je užitečné, aby členů bylo aspoň několik tisíc. V buržoazní demokracii se členstvo získává idejemi, případně programem. To je ovšem velmi nebezpečné, protože takoví členové občas idejím uvěří a plnění programu požadují, a to natolik agresivně, že je opričníci musí likvidovat. Je proto daleko účinněji získávat členy tak, že místo, aby se na nich vyžadovalo placení členských příspěvků, naopak členské příspěvky dostávají, a to buď v penězích, nebo v naturáliích. Díky tomu má Česká republika mj. nejvíc politicky angažovaných Romů ve střední a východní Evropě.

Další důležitou vrstvou jsou osobnosti (zlí jazykové říkají kašpaři). Členstvo je důležité k tomu, aby kašpary zvolilo na zastupitelské kandidátky. Pak se může až do dalších voleb rozejít (během doby, kdy je v nečinnosti, pochopitelně žádné členské požitky nedostává, není to tedy tak drahé, jak by se na první pohled zdálo).

Poté, co jsou osobnosti vybrány, podepíší závazek, že v případě zvolení budou vždy hlasovat podle toho, jak rozhodnou bárini. Za porušení slibu jsou stanoveny citelné sankce, na jejichž plnění dohlížejí opričníci.

Nadchází okamžik voleb. Volič musí mít pocit, že je in, že spolurozhoduje, že na něm záleží. Tento pocit mu dává, jak se ukázalo při posledních volbách, tzv. kroužkování: volič rozhoduje suverénně o tom, kdo se octne na jakém místě v kandidátce, a kdo tedy postoupí z volitelného místa do zastupitelského sboru, nebo zkejsne na nevolitelném. Vzhledem k tomu, že všichni, co jsou na kandidátce, podepsali závazek, že budou hlasovat podle instrukcí, je v podstatě jedno, kdo bude vybrán a kdo ne. Kroužkování se stalo lidovou zábavou a přitahuje voliče ještě dokonaleji než slibotechna, která volby provází. Lid má pocit, že osud vlasti je v jeho rukou.

Je zjevné, že celému systému hrozí jedno jediné nebezpečí: že do strany vstoupí kromě členstva ukázněného, kterému se řádně platí příspěvky a ono poslušně vykonává svou povinnost, i členstvo neukázněné, které chce příspěvky nikoli dostávat, ale naopak platit a na základě toho si pak dělat, co se mu zamane. Pokud by ho bylo mnoho, mohlo by se stát, že by ho opričníci nestačili průběžně likvidovat a ono by mohlo nakonec báriny vymést.

Existuje několik technických prostředků, jak podobnému nebezpečí čelit, jedním z nich je budování tzv. občanské společnosti. Občanská společnost se vyznačuje tím, že vytváří protiváhu politickým stranám. Děje se tak na náměstích, v prostorách televizních stanic (nesmí se to přehnat, v Budapešti před časem rozvášněná občanská společnost vymlátila celé přízemí státní televize), v divadelních sálech atp. Občanská společnost se tam vyřádí skandováním, protestsongy a projevy (nejlépe je podobné akce konat v zimě, účast pak vyžaduje větší výdej energie). Pak se rozejde do svých domovů a systém mužické demokracie, jehož je občanská společnost neodmyslitelnou součástí, může fungovat dál.

Je ovšem představitelný i katastrofický vývoj situace. Spořádaný systém mužické demokracie se vymkne organizátorům z rukou, strany zavalí neukázněné davy a změní ji v demokracii buržoazní. Tato možnost zůstává naštěstí zatím pouze v rovině snění nezodpovědných individuí, k nimž patří mj. i autor těchto řádků.

13. června 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.