Události posledních dní, které mají bezprostřední vztah k ČR, jsou poněkud chudé (ovšem s výjimkou toho, že Zuzana Hejnová získala v Pekingu zlatou medaili, ale takové věci já tady nekomentuju). Průzkum veřejného mínění ohledně sněmovních voleb, který pořídila PPM Factum, patří k těm, kde jsou síly ČSSD a ANO zhruba vyrovnané. Jinak se naše průzkumy volebních preferencí v ničem neliší. Vlastně by v podstatě stačilo, kdyby se týkaly jen dvou hegemonů politického života. Svědčí to o čilosti nynější české demokracie. Je, jako by nebyla. Andrej Babiš pokračuje v útoku na severomoravskou ČSSD kvůli koupi pozemků od nehodného vlastníka Bakaly (od nehodných vlastníků se zjevně pozemky nekupují, nehodným vlastníkům se pozemky konfiskují). O to, kdo je nehodný vlastník, rozhoduje ministerstvo financí pana Babiše opřené o vzedmutou vlnu lidového hněvu, který je vždycky spravedlivý. Pánové Tabery, Fendrych, Šídlo a další by to měli nestranně komentovat, ale raději mlčí. Kdo mlčí, nic nezkazí aspoň v tom smyslu, že neudělá nic, co by ho mohlo kompromitovat před soudem lidu, na nějž se odvolává taky pan Babiš tím, že ho zároveň hecuje. Když se pan Babiš dostal do střetu s předsedou KDU-ČSL Bělobrádkem (KDU je ve vládě do počtu podle zásady Tres faciunt collegium) ohledně uprchlíků (Bělobrádek ho obvinil z populismu a nekompetence), nařkl svého oponenta (který měl mimochodem úplně pravdu) slovy: Nejsem populista, jsem pragmatik. Jsou lidi na kecání a lidi na řešení problémů. Na rozdíl od pana Bělobrádka všechno nekomentuji a méně žvaním.“ To je malý příklad toho, jak je česká politika v detailech zasažena tzv. buranismem.

A tady je další výrazný, ještě daleko zásadnější příklad, který s Andrejem Babišem vůbec nesouvisí. V Babišově Mladé frontě Dnes píší, že Miloš Zeman za první polovinu svého prezidentského mandátu neudělil jednu jedinou prezidentskou milost (Klaus, který milostmi spíše šetřil, jich dal za stejnou dobu 84). K tomu je třeba říci: slibovat, že něco neudělám, je podstatně méně riskantní, než že něco udělám (např. že se budu chovat slušně, abych byl k Miloši Zemanovi zlomyslný). Je to taky o hodně snadnější, protože už sám samospád lenosti je v takovém rozhodnutí na mé straně. Za druhé, omilostnit někoho znamená zároveň mu něco odpustit a to je obtížné dvojnásob. A naopak, na někoho se vykašlat (vhodnější hrubý výraz si laskavý čtenář doplní) znamená spojit pohodlné v tomto případě s užitečným: protože podle toho výseku lidu, který patří k nejhorlivějším prezidentovým stoupencům (tzv. dolních deset tisíc), musí být na provinilce přísnost a jen přísnost a přísnost posiluje autoritu panovníka. To je jedno z hlavních přikázání českého buranismu. Pánové Babiš a Zeman vytvářejí nevábnou kulisu našeho dnešního českého minisvěta, který jsme si sami demokraticky zvolili, světa, „odkud odešel Bůh“. (Ortenova básnička, kterou cituji, končí čtyřverším: „Je jinde, jak to neříci, jednou se vrátí snad, jdou pomatení biřici, jdou bohaprázdnou ulicí životy zhasínat“, cituji to zpaměti, doufám, že jsem neudělal moc chyb. Jiří Orten ji napsal v době, kdy jako Žid čekal na transport do Terezína nebo do Osvětimi, byl na tom tedy ještě o hodně moc hůř než my dnes. Transportu se nedočkal, protože ho v den jeho dvaadvacátých narozenin na ulici zachytila a smrtelně zranila německá vojenská sanitka. Němečtí vojáci to ovšem neudělali schválně, naopak zachovali se jako normální lidé, okamžitě ho naložili a vozili ho od jedné - české - nemocnice do druhé, a všude dostávali stereotypní odpověď: sorry, je to Žid, my ho přijmout nesmíme. Když se to konečně povedlo, bylo už vlastně pozdě. Tak hoši v uniformách dostali praktickou lekci z toho, co obnášejí Nové pořádky, které u nás tenkrát chtě nebo nechtě pomáhali zavádět. Odpusťte mi prosím tuto malou exkurzi do mé bývalé profese literárního kritika a historika, myslím, že je v téhle souvislosti docela užitečná.)

Soudkyně Králová nyní zveřejnila zdůvodnění zprošťujícího rozsudku ve věci Jana Nagyová a d. (sledování Radky Nečasové Obranným vojenským zpravodajstvím). Ke zdůvodnění se vyjádřím až ve chvíli, kdy bude pravomocný rozsudek, protože celá kauza je podle mého názoru taky, byť třeba bezděčně, zároveň politický proces nad Starými pořádky (polistopadovou demokracií), k nimž se hlásím. Dovolím si jen jednu poznámku: vrchní státní zastupitelství v Olomouci prohlásilo (tedy řekl to náměstek vrchního státního zástupce Komár Právu) že rozsudek je v konečném důsledku nezákonný. Jako laikovi mi připadá velmi zvláštní a naprosto nepřípustné, aby výkonná moc (státní zastupitelství je výkonná moc) zpochybňovala legální rozhodnutí soudní moci, která byla kompetentní toto rozhodnutí učinit. Že něco takového dělají obžalovaní, když dostanou pořádný flastr, je pochopitelné. Ale postavení výkonné moci je podstatně silnější, a tedy jiné: taková slova lomcují oddělením výkonné a soudní moci, a tedy demokracií jako takovou. Státní zástupce se přece nesmí se soudcem soudit o rozsudek (byť i jen v přeneseném slova smyslu). Připadá mi to děsné a zároveň pro Nové pořádky příznačné.

Případ Choc, Čadek (a v druhém plánu ministr Chovanec) putuje k ledu, kam taky patří. Podle mého názoru to byla nechutná, mimořádně špinavá intrika proti ministru Chovancovi, premiéru Sobotkovi a ČSSD, která teď nejspíš skončí rychlým a poměrně ohleduplným potrestáním dvou pěšáků. Babiš už od ní vlastně dal ruce pryč. Přenos politického boje do soudních síní ovšem bude bezpochyby pokračovat, ostatně je to v naší polistopadové tradici. Virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky dělalo kdysi totéž v bleděmodrém.