Už pár týdnů se to převaluje na stránkách novin: v jakémsi skladu v Ústí nad Labem jsou uskladněny pozůstatky Němců, kteří padli, lépe řečeno přišli o život, protože jsou mezi nimi i civilisté, a jak může civilista padnout – tedy kteří přišli o život na území nynější ČR během druhé světové války a zřejmě i bezprostředně po ní. Reagoval na to rozzlobeně i pan prezident – možná, že mu křivdím, ale zdálo se mi, že ty pozůstatky chápe jako zvláštní formu německého odpadu, propašovaného do Čech. Celá záležitost s nepochovanými mrtvými se táhne už pár let a v dubnu 2002 jsme o ní v Událostech psali. Tehdy veřejnost a zejména různé Bojovníky za svobodu velmi vzrušila zpráva, že vojáci mají být pochování na bývalém německém evangelickém hřbitově na Olšanech, v blízkosti hned několika posvátných míst. Pak se ukázalo, že německý Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge není s to zaplatit poměrně mastnou sumu, kterou česká strana požaduje, a nebožtíci nakonec přistáli v Ústí. Po skandálu je ministerstvo obrany na náklady Volksbundu uskladnilo kdesi v Brdech. Jedná se o jejich konečné uložení na hřbitově v Mariánských Lázních (zdá se, že čeští nacionálové toto území zase nepovažujou až tak niterně za svoje a mrtvé by tam se skřípěním zubů snesli), případně, aby to bylo ještě odlehlejší, v Hlučíně. Nejvíc by asi vyhovovalo, kdyby česko-německý fond za peníze, jež do jeho kasy pochopitelně vloží německá strana, zakoupil nějaký atol v Pacifiku. Tam by to různým Bojovníkům vadilo nejmíň.

Pozoruhodné je složení ostatků: převážnou většinou jde o vojáky, někde se však v hromadném hrobě octli i civilisté. Jakpak se asi dostali civilisté mezi vojáky? Anebo naopak, jak se dostali vojáci do hromadného hrobu civilistů? Jedno vysvětlení se nabízí samo sebou: civilisté byli zmasakrováni po skončení války (nic neobvyklého v českém pohraničí) a spolu s nimi příležitostně i váleční zajatci. V rámci tzv. excesů. Tomu by odpovídala nervózní plachost českých úředních míst včetně těch nejvyšších: honem to uklidit, ať náhodou něco nepraskne.

A jiná zvláštnost: mezi mrtvými jsou i příslušníci jednotek SS. Bylo by naivní se domnívat, že mrtví jsou si rovni. Jejich nerovnoprávnost jemně respektuje i německá strana, protože u vojáků SS není uváděna vojenská hodnost. Chápu, že směšné teutonské šarže by se i na náhrobcích vyjímaly podivně. A tak jen konstatuji, že mrtví si nejsou rovni. Celá patálie s nepochovanými padlými je ostatně v naší slovanské (rozuměj bolševické) tradici. Popel Slánského a dalších byl rozprášen po silnicích. Těla zavražděných v politických procesech padesátých let nebo umučených ve stalinských koncentrácích pozůstalí nikdy neviděli. A dnešní Rusko na základě stejného principu nevydává těla zabitých čečenských teroristů jejich rodinám. Nenávist až za hrob, jak se říká. Je pozoruhodné, jak snadno u nás tyhle indiánské manýry zakořenily.

Představme si, že by Rakouská říše v roce 1850 řešila otázku, co s francouzskými vojáky, co padli v bitvě u Slavkova (na rozdíl od u nás vžitého názoru upozorňuji, že Napoleon taky nebyl nic moc). A že by ani po patnácti letech, v roce 1865, neměli v té věci jasno. Z toho lze vycítit jakýsi rozdíl mezi spořádaným devatenáctým a neuspořádaným dvacátým stoletím.

Problém je, jak se zdá, v tom, že Evropa a zejména její zaostalejší část, k níž náleží v neposlední řadě naše vlast, se dosud vůbec nevyrovnala s druhou světovou válkou. Válka nebyla uzavřena, běží dál, i když skrytě a „jinými prostředky“. Čas od času je její latentní průběh přerušen opakovanými velkolepými oslavami vítězství. Její mrtví nemají klidu: bloudí jako upíři noční krajinou a pijí krev českým vlastencům. Polští biskupové vydali někdy před půlstoletím dopis, jímž se obrátili na své německé kolegy: odpouštíme a prosíme za odpuštění. To se dodnes nepovedlo. Polákům zvlášť ne, ale vlastně nikomu. Nedaří se zatím ani pochovat mrtvé. Nedaří se (v našem případě) ani seriózně spočítat, kolik jich vlastně bylo.

Přitom vítězové i poražení se musí společně vyrovnávat s novými výzvami. S islámským radikalismem, skrytě podporovaným vyčůraností znovu obživlého ruského impéria. Nové nepřátele evropské rozmíšky nezajímají: vítěz nevítěz, všichni patří do společného pytle s visačkou „křižáci a sionisté“.

Jak bychom mohli obstát, když nás kostnaté ruce mrtvých stahují znovu a znovu pod zem.

16. dubna 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.