Spojené státy plánují rozmístit těžkou vojenskou výzbroj v pobaltských a východoevropských státech. Výzbroj má být určena pro americké vojáky, kterých může být až 5000. Má to být jakási morální podpora pro země, které se cítí být ohroženy agresivními choutkami Putinova Ruska. Zpráva vyšla v New York Times, mluvčí Pentagonu řekl, že zatím nic nebylo rozhodnuto. Je zjevné, že z čistě vojenského hlediska 5000 vojáků asi nic nevytrhne, Rusové to mají o hodně blíž a jsou schopni jich tam rychle dopravit stokrát víc (viz invaze do ČSSR v r. 1968). Na druhé straně, je jiná doba než tehdy a americká přítomnost, byť symbolická, by způsobila, že Rusům by v tom případě strach asi nedovolil vstoupit do přímého vojenského střetnutí s armádou USA, a Američané by byli proto víc a bezprostředněji vázáni pomoci napadeným. Dá se říci, že je to malý krok správným směrem. Východní Evropa nemá šanci se Rusům bez výrazné americké pomoci bránit (pro západní Evropu to platí o něco málo méně). Ale pád buď východní, nebo celé Evropy do ruského područí (chtěl jsem napsat chřtánu, ale rozhodl jsem se, že budu slušný) by vážně ublížil i životním zájmům USA. Čeští politici (tedy představitelé současného českého establishmentu) upozorňují na to, že zpráva není ověřená a nemá jasné kontury. Mínění vládních představitelů vyjádřila nekorunovaná hlava české politiky Andrej Babiš: pokud chtějí některé státy rozmístit americké vojáky na svém území, je to prý jejich věc, protože k tomu asi mají nějaký důvod, pokud jde o ČR, pan Babiš k tomu žádný důvod nevidí. Takže naši sousedé mohou být klidni: i když to Američanům dovolí, ČR je jen kvůli tomu nenapadne. To, že pan Babiš nevidí žádný důvod, není ostatně překvapivé, ví ze zkušenosti, že jsme v pohodě přežili „normalizaci“, a tak snadno přežijeme i její případné repete v novém hávu. Tedy aspoň on. Podobně se vyjádřil ministr zahraničí Zaorálek a podle předsedy Sněmovny Hamáčka „ČR žádnou bezprostřední hrozbu necítí“. Pan Hamáček mi tím dává najevo, že já, který bezprostřední hrozbu cítím, k ČR vůbec nepatřím a že jsem tu cizorodým elementem (já mám už dva roky tentýž pocit). Jen to musím ještě upřesnit. Ta hrozba má dvě složky: probuzenou ruskou agresivitu a naši dezorientovanost, rozloženost a prohnilost. Prohnilé společnosti, která nemá vůli a potřebu se bránit zotročení, protože má tu zkušenost, že v zotročení se dá docela dobře žít, nepomůže ani milion cizích tanků. Jinak ve včerejších večerních zprávách ČT ukazovali, kde všude se uvažuje o americké vojenské pomoci: Pobaltí, Polsko, Rumunsko, Bulharsko, možná i Maďarsko: jen prostředkem tohoto teritoria vede úděsný „most mezi Východem a Západem“, který tvoří ČR a SR. Lidovci se vyjádřili vyhýbavě, Karel Schwarzwenberg tvrdí, že si vše musíme pečlivě rozmyslet. Jistěže, to je ta nejlepší forma obrany.

Na smutečním aktu v Lidicích (je výročí vypálení obce) promluvil místopředseda Senátu Sobotka. Pronesl univerzální český státnický projev, který by mohl držet kterýkoliv z dnešních papalášů počínaje Milošem Zemanem. „Otázkou zůstává, nakolik jsme my dnes ochotni a schopni poučit se z historie a čelit včas zlu.“ Dovolil bych si tvrdit, že zlu se velmi často, ba vlastně skoro nikdy, včas čelit nedá. Přichází tajně, v převlečení a nepoznáno, jako zloděj v noci, zastihuje nás tak, jako nás jednou zastihne smrt. Na zlo se nejde připravit, jako se nejde připravit na smrt. Zlu se dá (na rozdíl od smrti) jen čelit, i když vlastně je vždycky už pozdě. Jenže: i když je vždycky pozdě, někdy se to přece jen povede. Z Boží milosti, řekl bych. „Ustupovat fanatickým zločincům nebo jim vytvářet nástupní prostory pro možnou likvidaci svobody a civilizace je ... absurdní.“ Problém je v tom, že situace se nikdy nevyvíjí tak, že jednoho dne nám někdo zaklepe na dveře a řekne: „Dobrý den, dovolte, abych se představil: jsem fanatický zločinec, vytvořte mi nástupní prostor pro likvidaci svobody a demokracie.“ V drtivé většině případů (modelový je nástup bolševismu v letech 1945-8) dotyčný praví: „Dobrý den, já jsem hodný strýček, který vám přináší svobodu a demokracii, jakou jste ještě nezažili. Uznejte, že taková nabídka se nedá než přijmout, takže pokud ji přesto odmítnete, rozmlátím vás na kaši.“ No řekněte, kdo by odolal!

„Zátah na partu kolem Nagyové-Nečasové vládu nesvrhl. Ta odešla sama s premiérem Nečasem, který se dokonce na kamery omluvil. Sám moc dobře věděl, za co. Silným důvodem k rezignaci by byla každá z nitek vyšetřování.“ Pan Jelínek jako obvykle není přesný. Nečas mohl buď odstoupit, nebo setrvat v úřadě, jenže to nešlo v hysterické, nenávistné atmosféře, kterou už dlouho předtím rozněcovali lidé jako Lukáš Jelínek a jejímž vyvrcholením bylo právě ztečení Úřadu vlády. Z hysterických obvinění dnes zbyly, jak to zatím vypadá, jen málo významné trosky. Vítězové Velké protikorupční revoluce mají ovšem dnes pevně v rukou vládu, parlament, média, „orgány činné v trestním řízení“ a zčásti i justici. A situace se změnila: nový establishment teď potřebuje, jak to v takových případech bývá obvyklé, „klid k tvořivé práci“ (oblíbená formulace dr. Gustáva Husáka). Tím vznikla v řetězci „revoluce“ – „normalizace“ povážlivá mezera, kterou správně měly v minulých měsících vyplnit monstrprocesy. Ty se zatím nějak moc nedaří, nejsou pro ně podmínky, chybí síla a energie. Revoluce je zatím nedotažená. V tom je jakási naděje: třeba se ji ani dotáhnout nepovede.

Dnešní katolická církev je zvláštní organizace. Vždycky, když se dostane do potíží – a to je v této době skoro pořád – začne se omlouvat a prosit o odpuštění. Svého času jsem si myslil, že Jan Pavel II. je v tomto oboru nepřekonatelný světový rekordman, ale dnešní papež ho brzy nepochybně strčí do kapsy. Teď zrovna chce žádat o odpuštění za upálení Jana Husa. Kritizoval taky třicetiletou válku, v této věci se však dosud nepropracoval k tomu, aby se za ni jménem katolické církve všemu lidstvu omluvil. Považuji to za nedůstojné a zavádějící. Bude se nakonec omlouvat i za Ježíše a za Evangelia? Jistě, mnoho lidí, zvlášť u nás, by to velmi chtělo, jenomže to jsou právě ti, kterým není ani radno, ani užitečno se omlouvat vůbec za nic. Nesmí se ustupovat ve všem a všemu a provozovat jakousi generální defenzívu. Na světě to je tak zařízeno, že lidé pro své přesvědčení bojují a občas obětují životy. Bez toho to bohužel nejde. V tom procesu se svět vyvíjí od horšího k lepšímu. Je záhodné, aby se katolíci a protestanti dohodli mimo jiné i na významu Jana Husa. Je zjevné, že pro katolíky to bude problém. Zda se při tom budou katolíci omlouvat a prosit za odpuštění, je vedlejší a vlastně zavádějící. Hlavně aby věděli, o co jde. Ostatně, Hus byl taky katolík, tenkrát tu byli samí katolíci. Součástí dohody by mělo být např. uznání skutečnosti, že každá autorita, která je z tohoto světa, může být podrobena kritice a že pokud je v tom procesu shledána lehkou, je nutné proti ní energicky vystoupit. Politika a taktika je přitom jistě nutná, ale jen odsud až potud. Mám dojem, že zrovna v pražském arcibiskupském paláci mají teď v této věci jakési resty, a aby si je doplnili, je významnější než ceremoniálně prosit např. Miloše Zemana o odpuštění za Husovo upálení.

„Filantrop a odborník na algoritmické obchodování“ Karel Janeček, který podle Babišových Lidových novin „před čtyřmi lety vtrhl na veřejnost jako uragán s projektem Nadačního fondu proti korupci“, nyní, jak se zdá, prosadí svůj volební systém, při němž každý volič má mít čtyři hlasy, tři kladné a jeden záporný. Stane se tak naštěstí v Tunisku, kde pustošivé důsledky mohou být přece jen menší než u nás. „Samozřejmě, česká politika je prohnilá,“ praví filantrop, „a dva minusové hlasy by pomohly, z dlouhodobého hlediska je ale lepší jen jeden.“ Mrzí mne tato nedůslednost: proč nenavrhnout rovnou systém, v němž voliči budou udělovat jen záporné hlasy! Lidé by se vyřádili a vláda by mohla zůstávat furt stejná, složená z obyčejných lidí, kteří nežvaní a makají. To by byl krásný výsledek Velké protikorupční revoluce. Poté, co jsem mohl porůznu nahlédnout do tajů myšlení pana Janečka (a dalších jemu podobných), bych doporučoval ještě jednu reformu volebního zákona – zbavit aspoň na přechodnou dobu (20-30 let) aktivního i pasivního volebního práva všechny miliardáře.

Tamtéž jsem si přečetl docela poučnou (a pěknou) recenzi na seriál Dovolená v protektorátu. Poslední díl jsem neviděl a o hodně jsem přišel. Nakonec se prý (po osvobození) koná „lidový soud“ nad „sudetoněmeckým“ starostou. Jeden z účastníků důrazně žádá, aby byl zastřelen, což se taky (mimo scénu) stane. Účastníka bych až tak neodsuzoval, pokoušel se jen uhádnout, co má asi dělat, aby se dopracoval očekávané výhry. Věděl přitom, že „starosta“ ve skutečnosti o život nepřijde. Zato tvůrci seriálu takhle vedou lidi k tomu, aby si zvykali, že fémové soudy jsou to pravé a že popravovat je plausibilní. Podle mého názoru by působilo velmi výchovně na autory, účastníky a možná i na diváky seriálu, kdyby nakonec „starostu“ opravdu přivedli a na otevřené scéně ho zastřelili (chápu, že to nejde; chci jen předvést, jak nemravné je to simulovat). Autor recenze nakonec lituje, že seriál neskončil scénami z vyhnání sudetských Němců, v nichž by se účastníci museli taky uplatnit. Vida, to mne nenapadlo.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.