UDÁLOSTI: Nefunkční česká politika
Základní rys českého politického vývoje po listopadovém převratu je neustálé zostřování politického boje. Politika, jejímž smyslem je snižování napětí a urovnávání konfliktů ve společnosti, u nás nefunguje, lépe řečeno funguje úplně naopak. Otázka je, proč.
Jeden důvod je nasnadě. V zápase o politickou moc se česká společnost dělí zpravidla na dvě zhruba stejně silné poloviny: na postkomunistickou levici (ČSSD, KSČM) a občanský blok. Přitom nevelkou, ale nezanedbatelnou část občanského bloku tvoří lidé tak či onak vázaní ne exprezidenta Havla. Toto volné uskupení má od počátku obrovské existenční potíže. Buď se mu vůbec nepodaří se institucionalizovat (což je předpoklad provozování jakékoli politiky), nebo vytváří útvary málo životné (ODA, US-DEU) či svým způsobem absurdní (Strana zelených, podivné zkřížení ekologismu a liberalismu), a proto rozpolcené. Určitá část voličů je frustrována, neví, koho volit a k volbám často raději ani nejde.
Vláda je v tuto chvíli v hluboké krizi: Strana zelených se, jak se zdá, definitivně rozštěpila. Její místopředsedkyně jedná s předsedou nejsilněji politické strany, dvě poslankyně hlasují s opozicí a uvažují o tom, že opustí poslanecký klub. Vláda zjevně přišla o dva hlasy v Poslanecké sněmovně a obnovil se pat. Zatím ji ještě nelze odvolat, ale zároveň nebude schopná nic kloudného prosadit. Je ve stavu klinické smrti, což opozici vyhovuje.
Vyhovuje to i zárodku vnitřní opozice v ODS: poslanec Tlustý slibuje vládě jen to, že nepodpoří hlasování o nedůvěře. Ve většině důležitých vládních rozhodnutí je a bude proti. Jde mu o zásadní změny ve vedení strany. Vzhledem k politické síle jeho skupiny bude schopen tento projekt realizovat jen tenkrát, když bude ODS pořádně otřesena a oslabena. V tom se shodne s Paroubkem.
Lidovci zatím provozují drobnou všední záškodnickou práci na likvidaci vládní zdravotní reformy (podstatným důkazem neživotaschopnosti vlády je neschopnost prosadit nepopulární věci).
Politická krize, stav studené politické války, uskutečňování představy, že politika je pokračováním války jinými prostředky vede k tomu, že politika požírá všechno. Politizuje se kultura (to se občas stává a nebylo by to ještě nejhorší), ale taky soudnictví. Spor sedmi představitelů justice s Marií Benešovou byl zprostředkovaně sporem mezi vládou a opozicí: opozice vyhrála, vláda utrpěla drtivou porážku. Případ Čunek (kterého se rozsudek formálně vzato netýkal) má šanci na to, že znovu ožije – a případ Čunek je politikum od samého počátku, ve všech svých fázích. Nejde přitom jen o tuto aktuální věc: do války opozice s koalicí byl vtažen ústavní soud natolik, že už se není schopen shodnout ani na ústavnosti svých vlastních rozhodnutí. Aby justice mohla fungovat, potřebuje politicky jakž takž klidné a vyvážené prostředí, je bezbranná v situaci, kdy se uplatňují brutální politické tlaky. Vypadá to, jako by bylo ohroženo oddělení státních mocí.
Česká politika je čím dál tím víc zatížena nedostatkem velkorysosti k politickému protivníkovi a fanatickou nenávistí. To je typické i pro další postkomunistické země střední Evropy a je to zjevně jednak dědictví bolševismu (ideje, že hybnou silou dějin je nenávist), ale i útočného nacionalismu 19. a první poloviny 20. století. Obojí se nepodařilo překonat nejen u nás, ale i v Polsku a v Maďarsku. Českým specifikem je přitom neustále se prohlubující politický pat.
V této situaci je obtížné si představit, že by to, co přijde, nemělo být více či méně horší než to, co je. A jako řešení se samy od sebe nabízejí různé málo demokratické mechanismy.
LN, 9.6.2008
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
