V souvislosti s nadcházejícími volbami se nepochybně mnoho lidí ptá: bude se, jak tomu je v ČR pravidlem už od roku 1996, opakovat zažitý stereotyp - příznivé, útěšné prognózy ještě v den voleb a pak hodinu po hodině pomalý, neúprosný propad do obtížně řešitelné situace, v níž vznikají menšinové vlády nebo labilní vlády s minimální podporou a uplatňují se nestandardní politické experimenty (opoziční smlouva)?

Rozdíl je snad v tom, že tomu, kdo aspoň trochu střízlivě a věcně uvažuje, by mělo být předem jasné, co tentokrát hrozí: skrytá sociálnědemokraticko-komunistická koalice, respektive nepsaná (a o to nebezpečnější) opoziční smlouva obou stran. Bude znamenat viditelné zhoršení úrovně občanských svobod v zemi a svádět na obou stranách pomyslné barikády k nestandardním politickým postupům. To, že přitom nepůjde ani o nový stalinismus, ani o novou normalizaci, je v této situaci jen slabá útěcha. Názornou ukázku, kam se bude politický vývoj ubírat, dostáváme ostatně dennodenně už teď – zmíněná skrytá koalice už funguje a volby ji vlastně jen potvrdí. Problém je, že veřejnost, dezorientovaná politiky (prezident Klaus mluví o standardní situaci) a nezodpovědnými publicisty (Jiří Pehe), žádné nebezpečí necítí. Přitom nebezpečí tkví jen a výlučně v současné a budoucí parlamentní většině ČSSD a KSČM.

Hrozbu, že se i po volbách udrží, by omezila vyšší volební účast: vzhledem k povaze KSČM (strana vázaná na minulost a zároveň programově nereformovatelná) má „levice“ o něco málo menší podporu ve veřejnosti než pravý střed a pravice. V sousedních vyspělých zemích (ale naposledy i v Maďarsku, které je na tom podobně jako my) je účast ve volbách podstatně vyšší než u nás, teoreticky to tedy možné je. Problém spočívá v našem systému politických stran. Existuje významná skupina voličů, která by nikdy nevolila komunisty ani sociální demokraty svolné s komunisty spolupracovat, ale která si zároveň nedokáže vybrat mezi ODS a KDU-ČSL a ve volbách bude chybět.

Omezená přitažlivost ODS a KDU-ČSL přitom není jen v programové orientaci, ale v odpuzujícím politickém chování. Málokdo se za krátkou dobu trvání České republiky tak politicky znemožnil jako postklausovské vedení strany. Vrhlo se na zkomírající ČSSD jako sup na zdechlinu a pokoušelo se ji všemi dostupnými prostředky dobít bez nejmenšího ohledu na to, jaké důsledky to bude mít pro politický systém v ČR a pro stabilitu země. KDU-ČSL jí po výměně vedení sekundovala. Výsledkem je silná a sjednocená ČSSD bok po boku s komunisty, přičemž ODS s KDU-ČSL mají jen velmi chabé vyhlídky na volební úspěch.

Zdá se, že v této situaci může pomoci jen zázrak. Tím se zdá být růst preferencí zelených, kteří odmítají vstoupit do vlády závislé na komunistické podpoře (není ovšem jasné, zda jsou nebo nejsou ochotni takovou vládu podporovat z opozice) a považují za možného koaličního partnera i ODS. Jenže: vydrží podpora nové strany až do voleb (viz osud čtyřkoalice nebo strany Důchodci za životní jistoty)? Nerozpadne se po volbách do znesvářených frakcí? Navíc strana s ekologickou orientací je pro mnoho středových voličů přijatelná stejně málo jako křesťanská KDU-ČSL.

Česká republika se nejpozději od roku 1996 propadá do stále hlubší politické krize. Krizi je možné překonat jen cílevědomou politickou prací a k ní je třeba nazřít její hloubku. Obojí na české politické scéně chybí. Samozřejmě lze také doufat v zázrak. Zázraky se sice dějí, ale jak zkušenost učí, jen velmi, velmi zřídka. Poslední se u nás odehrál v listopadu 1989. Obávám se, že tím jsme svůj příděl na dalších sto let vyčerpali.

Mladá fronta Dnes 4. dubna

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.