Po neúspěšné prezidentské kampani Karla Schwarzenberga to vypadalo, že téma "události let 1945-6" je u nás díky kandidátově nemožnosti na nějakou dobu zacementováno. I proto je projev, který pronesl premiér Nečas v bavorském zemském sněmu, do jisté míry překvapivý. Nečas v něm vlastně nepřišel s ničím, co by dosud nebylo z české strany oficiálně řečeno – přesto to bylo to nejnormálnější a taky nedůstojnější, co kdy z české strany zaznělo.

Nečas udělal přesně to, co Schwarzenberg ve své kampani udělat měl, ale neudělal: vyjádřil své osobní stanovisko k poválečným deportacím Němců z ČSR doslova shodně s 3. článkem Česko-německé deklarace (pouze místo "česká strana lituje" uvedl "litujeme"). To vyjádření je zcela jednoznačné. Zároveň uvedl, že jen velmi málo z toho špatného, co se v dějinách stalo, lze napravit, a že předválečné majetkové poměry nelze obnovit. Problém je trochu v tom, že polistopadové restituce nabudily dojem, že "majetkové poměry" lze obnovit tak napůl (to je ovšem problém polistopadových restitucí, někteří je zpočátku nechtěli), a taky v tom, že byla a je možná cesta skromnějšího "zmírnění následků některých křivd", která nemusí mít povahu majetkové restituce. Podstata věci je však úplně jinde.

V předvolební kampani položil historik Kuklík Schwarzenbergovi otázku, co tedy měl podle něho dělat prezident Beneš po roce 1945 s českými Němci. To je, řečeno s Klausem, otázka špatně položená. Souvisí s českou státní doktrínou, podle níž je tu příčina, totiž Hitler a nacistický teror, a následek, totiž deportace Němců. Neměli jsme jinou možnost, máme tedy alibi. K tomu je třeba říci za prvé zcela obecně, že člověk, a tedy i politik, je při každém rozhodování svobodný a vybírá si ze spousty možností. Beneš si prostě vybral špatně. A za druhé, je neplodné pokoušet se dnes radit šedesát pět let mrtvému politikovi, co měl dělat před šedesáti osmi lety. Správná otázka je jiná: co to rozhodnutí znamenalo v kontextu tehdejší české politiky a jak ovlivnilo naše další dějiny.

Beneš a česká politická reprezentace se během války a těsně po ní rozhodli provést tři radikální opatření. Prvním byla reglementace politického systému v tzv. Národní frontě: zákaz opozice a povolení pouze vybraných prvorepublikových stran. Nové strany směly vznikat jen v rámci NF a se souhlasem jejích účastníků. To byl politický kartel, ve srovnání s nímž je opoziční smlouva nevinná legrace. To, co se pak stalo v roce 1948, totiž faktický mocenský monopol KSČ, byl jen další, závěrečný krok na cestě do nesvobody. Na cestě do nesvobody se špatně brzdí.

Druhým významným opatřením bylo vyvlastnění přes 70% českého průmyslu znárodňovacími dekrety, na jejichž konečné podobě se mohutně podíleli politici ČSSD. Tím byla výrazně omezena svoboda vlastnit a podnikat. Rok 1948 opět znamenal jen další, konečný krok.

A konečně za třetí, drastické omezení základních občanských práv a svobod pro více než čtvrtinu obyvatelstva ČSR (Němce a Maďary), konfiskace veškerého majetku a nepřiznání, resp. odnětí státního občanství (vyhnat Maďary se pro odpor západních spojenců a nezájem Rusů nepovedlo). V roce 1948 pak zažili drastické omezení občanských práv a svobod i zbylí obyvatelé ČSR.

Podstatné je, že ve všech třech případech byla tato salámová likvidace občanských práv a svobod nutným doprovodem integrování ČSR do ruské komunistické koloniální říše, a ruská podpora při "odsunu" byla tedy velmi pragmatická.

Po převratu v listopadu byla obnovena státní suverenita ČSR (Rusové to tehdy respektovali), rekonstruován demokratický politický systém, obnoveny základní práva a svobody. Česká společnost se vrátila do prostředí, v němž se po tisíc let vyvíjela, do toho, co označujeme slovem Západ. Zhmotnilo se to mj. v našem členství v NATO a v EU. Rozdělení Evropy, vzniklé v důsledku druhé světové války, se na západě kontinentu už dávno předtím podařilo překonat. Vzhledem k problémům z minulosti je naše integrace pořád neúplná, a zatímco Německo a Rakousko jsou dnes organickou a neproblematickou součástí Západu, na naší jižní a západní hranici zůstává pořád nezahojená krvácející jizva po železné oponě. Toho by rádi využili ti doma i venku, kteří se nesmířili se změnami po listopadu 1989.

Problém tedy není mezi "levicí" a pravicí". Pojmy pravice a levice mají smysl jen v rámci Západu, do nějž se s obtížemi integrujeme a leckomu se to nelíbí. Problém je mezi Západem a Východem. A je to zároveň problém mezi naší přítomností a předlistopadovou minulostí.

V tomto smyslu znamená Nečasův projev krok správným směrem.

LN, 26.2.2013