Největším mezinárodním konfliktem jednadvacátého století podle něj bude konflikt mezi „euroamerickou“ a islámskou civilizací. Je nezbytné, aby se tváří v tvář tomuto nebezpečí Evropská unie spojila k úzké spolupráci s Ruskem. Zeman zároveň doporučuje, aby se ČR otevřela migrantům ze „slovanských“ zemí.

Bylo by velmi lehkomyslné si myslit, že jde jen o politické názory jednoho výstředního outsidera. Jednak mají jakési racionální jádro, jednak s nimi ve větší či menší míře rezonuje řada českých politiků (viz např. koketování prezidenta Klause s Putinem) a jednak jsou pro českou veřejnost přitažlivé.

Konflikt, který se nyní rozvíjí, není ovšem konfliktem mezi „euroamerickou“ a islámskou civilizací, nýbrž mezi společnostmi vzešlými z křesťanských základů (i když lidé jako Zeman si to už ani neuvědomují) a (zatím) militantními skupinami, vyznávajícími islám. Jejich náboženství je logicky vede ke snaze ovládnout v jeho jménu svět. Kompromis (v podobě „multikulturality“) není dost dobře možný. Jejich ideologie je univerzální, výlučná a velmi atraktivní pro širokou muslimskou obec, taky proto, že je to zároveň emancipační hnutí, hnutí chudých, které usiluje prosadit se proti bohatému a mocnému Západu. Západ, který sdílí názor, že chudoba je problém bohatých, nemá proti této emancipaci co postavit. S touto korekturou má Zeman pravdu; upřímně řečeno, přijít na to není těžké.

Zato projekt spojení EU s Ruskem (v úzké spolupráci ovšem) je pro české národní zájmy krajně nebezpečný. Řeči o tom, že v Moskvě už nesedí Brežněv, to nebezpečí zastírají. Rusko je stále velmoc, má své velmocenské zájmy, utvářené dějinnou tradicí a vykazující kontinuitu bez ohledu na to, sedí-li v Kremlu Ivan Hrozný nebo Petr Veliký, Nikolaj I. nebo Alexandr II., Chruščov, Brežněv nebo Putin. Podstatu této velmocenské politiky velmi pěkně popsal v roce 1850 ve Slovanu Karel Havlíček: „Kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si především jiným pomysliti, že ještě jak živ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.“ Zjevný ruský kalkul v současné době je zůstat v konfliktu Západu s islámským světem stranou, a až se obě strany oslabí a vyčerpají, ukousnout si tu i tam, co půjde. Je to politika obdobná té, jejímž plodem byl kdysi pakt Ribbentrop-Molotov. Znamená pro malé středoevropské země smrtelné nebezpečí. Zeman vlastně jen oprašuje Benešův koncept z doby druhé světové války a bezprostředně po ní: Rusové nám pomohou s odvěkým nepřítelem (tenkrát to bylo Německo) a my budeme zprostředkovat mezi Západem a Ruskem a inspirovat se přitom z obou stran. Je projevem absolutní nepoučitelnosti dějinami, že někdo dnes může znovu s něčím podobným vyjít na veřejnost. Česká politika by měla v této situaci ohrožení usilovat o politickou integraci EU, o potlačení evropského sklonu k appeasementu a úzkou spolupráci s USA. To neznamená, že by se pak s Ruskem nedalo případ od případu spolupracovat: na místě je však velká opatrnost.

Nejde ostatně jen o Zemana: nynější vedení ČSSD se chystá úzce spolupracovat s KSČM (zatím nikoliv na vládní úrovni). KSČM je nástupnická organizace KSČ. Základním problémem KSČ nebyla marxistická ideologie, nýbrž to, že byla od začátku do konce své hanebné historie pátou kolonou ruského imperialismu. Neexistuje ani nejmenší náznak toho, že by se KSČM v této věci od své předchůdkyně distancovala. Paroubek a spol. vlastně už nevědomky, ale energicky realizují expremiérovy představy.

Zemanovy názory na zahraniční politiku na první pohled svádějí k tomu, aby byly bagatelizovány, třeba srovnáním s politickými úvahami Karla Gotta nebo Josefa Švejka. Nedoporučuji je takto podceňovat.

Mladá fronta Dnes 27. února 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.