Strana si našla případ, na němž se může vyprofilovat. Českou veřejnost příliš neoslovují třeba útoky na Židy nebo popírání holocaustu. Důvod je prostý: Židovská komunita v Čechách a na Moravě byla holocaustem téměř zničena. Je velmi slabá a nepředstavuje ani pro lidi, kteří mají nutkavou potřebu stavět svůj život na nenávisti (u nás je jich poměrně dost), skutečný problém. Romská otázka je něco jiného: jedním z jejích zhmotnění je případ Lety. Případ o to choulostivější, že představuje zároveň hřích české společnosti.

Tato věc se navíc stala míčkem v poněkud nechutné politické hře. „Nesmluvní opozice“, zaskočená před časem opoziční smlouvou, zejména Unie svobody, považovala za snadnější cestu k většímu politickému vlivu než oslovování voličů denunciace do Bruselu. Způsob, jak si vláda (i ODS) nevědí rady s romským problémem, se jí velice hodil. Kritici ukájeli svou potřebu národní sebekritiky na něčem, co se hodilo lépe než např. vyhnání sudetských Němců, na něž je česká společnost velmi alergická a Brusel je v podstatě toleruje (bylo to už dávno). Diskriminace stávajících menšin znamená pro orgány EU oheň na střeše. Politické využití s sebou nese jistou dávku hysterie (nafouklý problém vepřína v Letech – přívrženci jeho demolice mluví o „prasečáku“ a vyvolávají dojem, že jsou zároveň vegetariáni a muslimové). ODS zareagovala tím, že se věc pokusila bagatelizovat. Spory o to, zda šlo o „koncentrační tábor“ nebo ne, nejsou podstatné (je zajímavé, jak se u nás dosud neprosadilo vědomí, běžné v civilizovaných demokratických státech, že nutit někoho k práci násilím je nepřípustné). Podstatné je, že šlo o podíl protektorátních orgánů a českých lidí na romském holocaustu.

Případ Lety dokumentuje dodnes bezradnost politiků a státních orgánů, a jeho hysterizace vyvolává v mnoha lidech pocit křivdy: co nám to zase chtějí přišít. A stává se z něj zlatý důl pro agresivní populisty.

Strany jako je ta „Národní“ jsou v Evropě běžné a všude se profilují na záležitostech, na nichž demokratická společnost zatím ztroskotává (začlenění imigrantů). Sílí nyní i v sousední SRN a především k oblastech, které jsou nám historicky blízké, protože stejně jako my byly skoro půlstoletí součástí ruského záboru (Sasko). To, že u nás kdysi ztroskotali Sládkovi Republikáni, bylo dáno primitivností tohoto uskupení a taky tím, že ve volbách 1998 si jejich elektorát rozebraly ČSSD (řečmi o spálené zemi a nelítostném účtování s „tuneláři“) a ODS (agresivním nacionalismem). Tito voliči byli ovšem záhy zklamáni, Národní strana se z neúspěchu Republikánů nepochybně poučila a ODS s NS - zatím nezávazně - koketuje. Zřejmě si její lídři – podobně jako Zeman kdysi nazval Sládkovce „zdivočelými sociální demokraty“ – myslí, že jde o zdivočelé odéesáky. To vše v situaci, kdy současný výběr parlamentních demokratických stran voliče neuspokojuje a mimoparlamentní uskupení představují jakýsi rej politických zombies.

Samozřejmě že hrozí nanejvýš to, že se Národní strana s odřenýma ušima dostane do Poslanecké sněmovny. Ale už to by byla katastrofa. Demokratická pravice i levice by měla za krkem svého upíra, který by si mohl nelítostně diktovat. Politický systém by se sice formálně mohl vydávat za demokratický, ale velmi významné slovo by v něm měli extremisté.

Neberme Národní stranu na lehkou váhu. Mohli bychom se divit.

Mladá fronta Dnes 23. ledna 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.