Paroubek se ocitl v rejži. Preference ČSSD i jeho popularita klesají. Vzhledem k tomu, že preferencemi a průzkumy popularity měří správnost své politiky, je to dvojnásob nemilé. A vedení strany zachvacuje jakási nervozita.

Nervozita se zatím omezuje na nesmělé návrhy v tom smyslu, jak dát předsedovi lidskou tvář. Měl by se víc usmívat, a pokud možno ne zlomyslně. Recept jednoduchý, ale realistický stejně jako pokus naučit hrocha létat. Kritické iniciativě týkající se způsobu vedení volební kampaně předseda čelí tím, že ji bere za svou. A na vzniklou situaci citlivě reagují komunisté.

Paroubek jim kdysi dal ultimátum, podmínky, za nichž je ochoten s nimi spolupracovat na vládní úrovni: musí se distancovat od své krvavé minulosti, uznat soukromé vlastnictví a přihlásit se k členství ČR v EU a v NATO. Nepochybně to měly být nesplnitelné úkoly, jaké se kladou v pohádkách. Protože pro Paroubka je daleko šikovnější nechat si od komunistů pomáhat z pozadí a tu a tam jim za to přihrát nějakou almužnu, než se s nimi dělit o moc. Že se to komunistům nelíbí, není obtížné pochopit.

Jenže předseda ČSSD se poněkud přepočítal. Pro české komunisty je od samého počátku jejich existence v roce 1921 příznačné především to, že se uvázali sloužit jako mocenský nástroj imperialistické politiky ruské veleříše, inovované tzv. říjnovou revolucí. Státním náboženstvím se stal „vědecký komunismus“. Neosvědčil se, a tak byl v politické krizi na konci minulého století odvržen. Rusko se vrací ke své tradiční imperialistické politice bez marxistické omáčky. A není žádná náhoda, že pan Filip nosí na klopě ruskou a českou vlaječku. Ani čeští komunisté se v tom základním nezměnili. Změnit se v tom ostatním pro ně není až takový problém: vždyť kritika minulosti a soukromé vlastnictví se dnes s jistými specifiky nosí i v Rusku, EU by velký bratr prozatím nerozporoval a NATO by skousl (je to překonaná instituce, ale členství bereme na vědomí, pravil předseda Filip). Tak se může stát, že KSČM čtyři nesplnitelné podmínky splní a Paroubek se bude muset kroutit.

Paroubkovým heslem je totiž politika mnoha azimutů, doma i v zahraničí. Převedeno do srozumitelné řeči, mnoha nosů, za něž je možné tahat, vždy podle okolností a jak to nejlépe vyhovuje jeho mocenským ambicím. V domácí politice (kdy do této svérázné hry byli zahrnuti i komunisté) i v zahraniční politice (kde má hrát rozhodující úlohu přítomnost ruského nosu pro případ, že by se hloupí Evropané a Američané na hře participovat zdráhali). Politika mnoha nosů je šikovně vymyšlena, má jen jedinou nevýhodu: počítá s tím, že všichni účastníci (kromě pana Paroubka, samozřejmě) jsou úplní idioti, kteří si nechají všechno líbit, protože jim nic jiného nezbývá.

Tento předpoklad je i v případě Ruska a v případě KSČM fatálně mylný.

lidovky.cz, 27.7.2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.