Transformace naší společnosti ve společnost demokratickou znamená v první řadě zbavit se reliktů komunistické minulosti. To ale vůbec není totéž, co boj proti levicovosti. Střízlivě vzato, na komunistickém režimu toho bylo v evropském smyslu „levicového“ poměrně málo. Jednak mezi socialistickým politickým programem západního střihu a komunistickou ideologií je zhruba takový rozdíl jako mezi plícemi a karcinomem plic. Souvislost je daná jen tím, že jedna extremistická doktrína, z níž - pravda, před více než sto lety - evropská sociální demokracie vyšla, ale kterou mezitím zavrhla a překonala, se stala státním náboženstvím jedné vojensko-byrokratické tyranie východního typu: hlavním účelem tohoto pseudonáboženství bylo nakonec zakrýt ruské imperiální zájmy; to se na nějaký čas opravdu podařilo - a tak v podtitulku moskevské Pravdy stálo „Proletáři všech zemí, spojte se“, aby tam nemuselo být otevřeně a upřímně „Maskva - tretij Rim, i četvjortovo ně budět“.

Politický systém, jak se dotvořil na Západě někdy počátkem tohoto století, žije sice taky zápasem, ale tento zápas má svá pravidla a své mantinely. K jeho základům patří konkurenční politické prostředí a přesvědčení, že střetnutí různých politických sil je - nebo aspoň může být - k něčemu užitečné i tenkrát, když nikdy nekončí definitivním triumfem jedné strany: totiž k tomu, aby se průběžně dostávala ke slovu pravda a spravedlnost.

Člověk vůbec nemusí být stoupencem sociálně demokratické ideologie, aby dokázal nahlédnout, že v tomto konkurenčním politickém prostředí má sociálnědemokratická nebo socialistická levice evropského typu své legitimní místo jako politické uskupení usilující od počátků o emancipaci politicky a sociálně slabých vrstev společnosti a tím o rozšíření a prohloubení demokracie. Tradice sociální demokracie je v jistých ohledech tradice úctyhodná - třeba v tom, jak dokázala v minulosti vzdorovat nacionálnímu šovinismu.

Za dnešní „pravicovou“ českou ideologií se schovává centralistický etatismus, v němž z komunistické minulosti přežívá daleko víc, než si je český „pravičák“ ochoten připustit. Český „pravicový“ (přesněji řečeno postkomunistický) establishment se proto „levicovým“ (přesněji řečeno zase jen postkomunistickým) režimům v Polsku a Maďarsku ve skutečnosti dost podobá - přes všechnu „pravičáckou“ rétoriku. Cesta k demokracii spočívá v postupném odstraňování komunistických reliktů a v přejímání politických pravidel a zvyklostí vyspělé západní společnosti. Jenže česká občanská pravice se vyrovnání s komunistickou minulostí vyhýbá jako čert kříži; tuto neochotu pak kamufluje nesmiřitelným bojem proti „levici“.

Základní a osudovou chybou české sociální demokracie je, že bez nejmenších rozpaků přistoupila na toto v podstatě bolševické pojetí politického zápasu. Ostatně, není na tom nic divného - stejně jako občanské strany, i ona vězí až po uši v minulosti, s níž se nedokázala pořádně vyrovnat. Významná místa v ní zaujali lidé s touto minulostí bytostné spjatí, navíc si do čela postavila „osobnost“, totiž jednoho z méně úspěšných klaunů politického cirkusu z let 1989-90. (Miloše Zemana, pozn. bd 2015)

Základní úkol, který dnes před zodpovědnými politiky této země stojí, není přivést pravici (nebo levici) k definitivnímu politickému vítězství, ale obnovit demokratický politický systém, jehož součástí je nikdy nekončící „stýkání a potýkání“ pravice s levicí, přičemž obě strany politického zápasu jsou v tomto systému stejně funkční a stejně legitimní. Kvalita systému závisí především na tom, jaká pravice a jaká levice to bude. Základní rozdíl, který by nás tedy měl v tuto chvíli zajímat, není rozdíl mezi „pravicí“ a „levicí“, ale mezi politickou kulturou a politováníhodným primitivismem, zakládajícím si na okázalých vnějšnostech. Cirkusový skeč, v němž šimpanzi nosí fraky, používají vidličky a nože či hrají tenis, z nich zdaleka ještě nedělá lidi. A největší nebezpečí pro naši transformující se společnost nepředstavují „levičáci“ (a samozřejmě ani „pravičáci“), ale - dnes jako ostatně kdykoli jindy - hlupáci a darebáci: zprava i zleva.

Lidové noviny 22. října 1994

***************************************

Výzva z Náměstí Míru: Buďme solidární se spojenci v NATO!

Ve chvílích velkého politického napětí je důležité, aby lidé různého světonázoru a různé politické orientace našli společnou řeč a dovedli zformulovat společný zájem.
Chtěli bychom proto dnes, tváří v tvář protestům komunistů a proruské lobby
- srdečně přivítat americké vojáky v České republice,
- dát najevo solidaritu s našimi spojenci v Atlantické alianci, kterou považujeme za záruku naší národní bezpečnosti,
- přihlásit se ke kontinuitě naší zahraniční politiky od listopadu 1989 a k závazkům, které jsme na sebe dobrovolně vzali,
- vyzvat českou vládu a českou politickou reprezentaci, aby byla ve své solidaritě se spojenci daleko rozhodnější a důslednější než dosud
V Praze 28. března 2015
Klub na obranu demokracie

K výzvě se můžete připojit na této adrese: