UDÁLOSTI: Modernizace ČSSD je nemyslitelná bez modernizace jejího předsedy
Za tím účelem musí prý dnes ČSSD svést zápas se dvěma mýty: s mýtem kryptokomunistické strany, „KSČM s lidskou tváří“, a s mýtem napojení na organizovaný zločin.
Pokud jde o to druhé, nechme to stranou: nevím, proč by ČSSD měla být napojena na organizovaný zločin, a pokud je, proč by na něj měla být napojena jinak a víc než jiné politické subjekty. Zato první mýtus mne zajímá, protože jsem se podílel na jeho formulaci, což výslovně uznal sám předseda Paroubek.
Strategie, jak mu chce ČSSD čelit, spočívá v přesvědčování veřejnosti: „sociální demokracii komunisté zlikvidovali a její činnost byla obnovena až po revoluci v listopadu 1989, kdy navázala na exilovou sociální demokracii. Nebyla tedy součástí komunistům poplatné (!) Národní fronty a navíc její členové v exilu s komunismem bojovali.“
Obávám se, že situace je o dost méně přehledná. ČSSD byla nepochybně kdysi velmi úctyhodná strana. Jenomže je to už velmi, velmi dávno. Její likvidaci v roce 1948 předcházela dvě léta rozkladu, kdy se uplatňovalo silné kryptokomunistické křídlo (Fierlinger, Hájek, Jankovcová ad.), které likvidaci (sloučení s KSČ) mocně napomohlo, a obojetníci typu Bohumila Laušmana. Podíl „bojovníků z exilu“ na polistopadové ČSSD je skromný, byli v ní namícháni formou koňsko-skřivánčí paštiky a sloužili víceméně jako přitažlivá etiketa. Kromě lidí, kteří usilovali o obnovu někdejší ČSSD, se ve straně uplatnili komunističtí „osmašedesátníci“ (když se ukázalo, že OF a nástupnické organizace nejsou ochotny uspokojit jejich ambice) a řadoví normalizační komunisté, kteří usoudili, že obnovená ČSSD bude vhodnější výtah k politické kariéře než kompromitovaná a výraznějšího překabátění neschopná KSČM (tedy lidé, kteří, kdyby zjistili, že po roce 1989 se dá dělat politická kariéra nejspíš u baráčníků, by se ze dne na den stali baráčníky stejně vášnivými, jako byli předtím vášnivými komunisty). První z těchto tří skupin (respektive její reprezentace ve vedení) se během Špidlova vládnutí odepsala.
A pokud jde o to, že ČSSD, jsouc zlikvidována, nebyla součástí Národní fronty, je to vyváženo tím, že součástí Národní fronty byla přinejmenším část jejího nynějšího funkcionářstva, byť i tak říkajíc v jiných dresech. Čímž se dostáváme k osobnosti pana předsedy.
Pan předseda byl předlistopadový funkcionář nikoli KSČ, ale socialistů (kdysi národních). Žádným moc vysokým, navíc mám dojem, že se ty potěmkinské strany skládaly ze samých funkcionářů. A v souvislosti s tím i ekonomickým manažerem středního patra předlistopadového establishmentu. Jistě, podobných bylo hodně a většině z nich je obtížné mít to za zlé.
Pan Paroubek má tu smůlu, že svým nynějším vystupováním, způsobem jednání a politickým stylem ztělesňuje typ předlistopadového papaláše střední úrovně. V normálním politickém prostředí (a možná že i u nás v idylické době prvních měsíců po převratu) by působil jako uprchlík z Jurského parku. Od té doby se naše společnost lidem tohoto typu otevřela: zasloužili se o to Klaus, Zeman, o Sládkovi ani nemluvě. Zase jsme si na ně zvykli. Svéráz pana Paroubka vynikne zvlášť v televizních duelech s premiérem Topolánkem. Ať se Topolánek snaží sebevíc, pořád je na něm vidět, že mu chybí základní průprava: vojenské gymnázium snad ani nedokončil a lampasáckou školu už vůbec neabsolvoval.
Přestože Paroubkův styl velmi mnoha lidem imponuje, na 35 – 40% preferencí to pořád ještě nestačí. Bude tedy buď zapotřebí, aby se společnost přizpůsobila úrovni pana předsedy (což se může snadno protáhnout), nebo aby se přizpůsobil, tj. modernizoval, sám pan předseda. Úkol modernizovat pana Paroubka je ovšem stejně obtížný jako ochočit krokodýla nebo naučit hrocha cvrlikat jako skřivánek. Vždycky, když slyším nějaké jeho energické mediální vystoupení, vytane mi – nevím proč – na mysli jedna pasáž ze vzpomínek Viktora Fischla na Jana Masaryka. Masaryk si tam naříká na stinné stránky své spolupráce s Molotovem a říká: „Když sedíme na všelijakých těch konferencích, posílá mi befély na malých kouscích papíru… a většinou musím poslechnout. Už jsem se skoro smířil, že jsem jako ten foxteriér na reklamách His Master´s Voice. Ale kdykoli slyším Molotova mluvit, modlím se, kdyby tak hlas mého pána byl alespoň o kapánek lidštější.“
Samozřejmě nechci srovnávat pana Paroubka s Molotovem co do „obsahu“, bylo by to vůči němu nespravedlivé. Jde mi jen o formu. A ptám se: je vůbec ve vedení ČSSD někdo, kdo by měl pocit podobný tomu Masarykovu? Pokud ne, je přestavba předsedy ČSSD nemožná, a modernizace ČSSD odvisí od přestavby jejího předsedy.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
