Za studené války byly podle ministra věci jednodušší než nyní. Rusko teď sice nepředstavuje pro zbytek Evropy okamžitou hrozbu, mohlo by se jí však v horizontu pěti až deseti let znovu stát. Nesmířilo se se ztrátou svého někdejšího postavení supervelmoci, rádo by je obnovilo a znovu zásadně ovlivňovalo dění v Evropě. Tím by opět vznikla situace, v níž by v evropských záležitostech rozhodovaly Washington a Moskva – my si ovšem myslíme, že je to i naše věc.

Výrazem tohoto nového ruského postoje je i odpor vůči americké základně v ČR a v Polsku a fakt, že Rusko odstoupilo od smlouvy CFE.

Rusko přitom není radno podceňovat: Rusové vždycky uvažovali v dlouhodobějším horizontu a strategičtěji než ostatní evropské státy. Ty jdou od jedněch voleb k druhým a uvažují hlavně o taktice.

Potud ministr Schwarzenberg. Jeho názor je pozoruhodný, v mnoha ohledech správný a zaslouží si bližší komentář.

Především je pravda, že za „studené války“ byl svět jednodušší a přehlednější. Poststalinské bolševické Rusko byl vypočitatelný a hlavně poměrně zbabělý protivník. Vlk, který po vítězství ve válce sežral babičku i s Karkulkou, vzhledem k tomu se mohl sotva hýbat a jeho hlavní starostí bylo, aby o svou kořist nepřišel a mohl ji v klidu strávit. Nové Rusko dnes krystalizuje a těžko se dá říci, co přesně z něho bude: tedy těžko se to dá posoudit z hlediska celoevropského či celosvětového. Země bývalého ruského záboru však sotva od něho mohou očekávat něco dobrého. Naše starost nezačíná celosvětovým hlediskem, nýbrž „parciálními“ zájmy jedné malé země, České republiky.

Pokud jde o „globální“ hledisko, můžeme se pouze dohadovat, že Rusové se budou snažit zachovat v nynějším střetnutí euroatlantického společenství s islámským (a latinskoamerickým) emancipačním hnutím jakousi neutralitu, lehce a nenápadně podporovat ty slabší, aby škody ze střetnutí byly na obou stranách co největší, a pak čekat, až se jedni nebo všichni vyčerpají a posbírat v sousedství svého teritoria všechny zdechliny. Jediná věc, kterou je z toho možné s poměrnou jistotou vyvodit, je to, že Rusko v budoucnu nemůže být pro Západ korektním, spolehlivým partnerem nebo dokonce spojencem a že lze očekávat nejrůznější podrazy. Přitom je možné, že zároveň nebude ani za pět, ani za deset let představovat pro „Evropu“ žádné vážnější nebezpečí.

Z hlediska České republiky vypadá situace docela jinak. Ztráta území, které dobylo ve druhé světové válce, je pro dnešní Rusko mimořádně bolestným problémem, podobným jako byly pro Německo nebo pro Maďarsko územní ztráty po první světové válce. Jeho politika je dnes zcela jednoznačná: nedopustit už žádnou změnu statu quo ve svůj neprospěch: nejde jen o změny faktické (umístění malých amerických posádek na území někdejšího ruského záboru, v ČR a Polsku), ale i symbolické (odstraňování nebo jen přemisťování památníků připomínajících období záboru). Následovat bude nutně pokus svůj vliv krok za krokem zvětšit nebo docela obnovit.

To samozřejmě neznamená obnovu brežněvismu. Těžko říci, co to znamená. Jasné je jen, že to pro nás neznamená nic dobrého, protože se dostaneme opět pod vliv politického společenství, které je v mnoha ohledech nedokonalejší než to západní.

V oblasti ruského záboru existují dvě výrazné nahnilé oblasti, kde mají Rusové šanci se uplatnit: Pobaltí, vzhledem k početným ruským menšinám v těchto státech, a Česko a Slovensko, disponující početným a dobře organizovaným domácím táborem sympatizantů s Ruskem a zároveň nedostatkem obranných látek proti záporným stránkám ruského vlivu.

Tyto oblasti nemusí čekat ještě pět nebo deset let, jsou ohroženy už dnes, a pokud dospějí do stádia vnitřního rozvratu, nebudou jim přes jejich členství v EU a v NATO spojenci možná vůbec s to pomoci, i kdyby chtěli.

To není v první řadě problém ani Západu a vlastně ani Ruska. Je to náš problém a poradit si s ním musíme sami. Podporu euroatlantického společenství (jako celku – ani zvlášť Evropy, ani zvlášť USA) samozřejmě potřebujeme, jakmile se jí odřekneme, jsme předem ztraceni. Ale ani ta pomoc nás nezachrání, pokud neuděláme něco se svou vnitřní prohnilostí.

Schwarzenbergovo varování ohledně vysoké úrovně ruské diplomacie je na místě. Rusové jsou v této oblasti obratní a houževnatí. Přesto by naše pozice byla dobrá, kdybychom přesně věděli, co chceme a co nechceme. Česká společnost je bohužel v tuto chvíli dezorientovaná a rozdělená.

22. července 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.