Pithart vyniká mezi čelnými českými politiky uměním vyhmátnout citlivý problém, věc, v níž zcela osamělý čelí se svým nonkonformním názorem rozlícenému davu. Zde jde o novelu trestního řádu a trestního zákona, zapovídající policii, soudcům, státním zástupcům, advokátům, ale i novinářům šířit a zveřejňovat policejní odposlechy, pokud nebyly použity jako důkaz před soudem. A zároveň vyzývá ke zmužilosti. Ne snad své kolegy ze senátu a PS, kteří se podle něho mají obrátit na Ústavní soud se stížností na novelu – tady uznává, že neriskují nic jiného, než že případně neuspějí. Statečnost mají projevit novináři, kteří odposlechy přes zákaz zveřejní (nesmějí je ovšem ukrást, což ostatně není dost dobře možné protože v praxi je pro ně ukradne někdo jiný). Statečnost mají rovněž projevit i policisté, kteří nezaváhají a „vyjdou ven s odposlechy, jež jejich šéfové drží pod pokličkou“, protože jsou pod tlakem politiků. Samozřejmě, novináři to smějí udělat jen tenkrát, je-li to ve veřejném zájmu, a u tlaku politiků musí být jasné, že tlačí, aby na ně nepraskla nějaká špinavost. Petr Pithart ve své smělosti zachází podle svých vlastních slov tak daleko, jak to ve svém životě ještě neučinil: chtě nechtě vyzývá oslovené k tomu, aby vzali zákon do svých rukou a spolehli se na to, že nezávislý soud nakonec v jejich případě rozhodne, že šlo o veřejný zájem. Pithart připouští, že v případě policistů přitom půjde jen o uznání polehčujících okolností, protože „krást odposlechy se vskutku nesmí“.

Celá věc má jen jeden háček: tuto ohnivou výzvu ke statečnosti a občanské neposlušnosti, na níž údajně stojí americká demokracie (velmi svérázné pojetí demokracie) pronáší pan Pithart skryt za neprostupným křovím své senátorské imunity. Oč impozantnější a věrohodnější by bylo, kdyby v této osudové chvíli odhodil svou funkci a svůj mandát jako zbytečný balast a postavil se osobním příkladem (tím, že ve veřejném zájmu uzme a zveřejní nějaký mimořádně křuplavý odposlech) do čela hnutí, které se snaží iniciovat!

Mám jen trochu obavu, aby tváří v tvář takové výzvě osudu náš odvážlivec nedopadl jako onen mladík, který se v evangeliu ptal, co má dělat, aby měl podíl na věčném životě. Ježíš mu řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všechno co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mne. A on po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, protože měl mnoho majetku.“ (Mk 10, 17 – 22).

8. února 2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.