Minulý týden projednávala Poslanecká sněmovna senátní návrh zákona, jímž se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Jeho podstatou je novela §260 trestního zákona, který by měl nyní v odstavci 1 znít: “Kdo podporuje nebo propaguje komunismus, nacismus nebo jiné podobné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá národní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ Slova označená tučně měla být do textu doplněna. Rozprava se záhy změnila v divokou hádku mezi stoupenci a odpůrci návrhu, přičemž excelovali komunističtí poslanci, zejména expředseda strany Grebeníček. Zuřivost komunistů byla vyprovokována mj. tím, že záměrem navrhovatelů bylo zpochybnit zákonnost existence KSČM a dalších českých komunistických uskupení a donutit stranu, aby změnila název a zaměření.

Už jsem tu psal o tom, že jsem kdysi, ještě coby poslanec FS ČSSR, podobnou úpravu navrhl, byla tehdy přes odpor vedení FS (a OF) přijata a zasahovat musel až Ústavní soud. Dnes se na svůj návrh dívám (sebe)kriticky, protože si nemyslím, že by bylo smysluplné kriminalizovat verbální trestné činy. Problém byl v tom, že paragraf tenkrát obsahoval slovo „fašismus“ a já ho navrhl doplnit o slovo „komunismus“. Napadlo mne sice, že by taky bylo možné jednoduše konkréta (tedy i fašismus) vypustit a nechat formulaci v obecné rovině, ale pak jsem ten nápad zavrhl. Byla to chyba.

Dnešní senátorský návrh (ve Sněmovně ho za navrhovatele obhajovali senátoři Mejstřík a Štětina) mi připadá jako úplný anachronismus, a to hned ze třech důvodů.

První z nich je řekněme historický. Komunismus jako hnutí je něco zcela neuchopitelného a vlastně kamufluje a zkresluje to, co se u nás odehrávalo po roce 1945. Nebylo to vůbec tak, že by u nás byl „zvítězil komunismus“. Nýbrž tehdejší ČSR se zásluhou tehdejších komunistických i nekomunistických českých politiků postupně stala kolonií Ruského impéria, jež si tenkrát říkalo „Sovětský svaz“. Šlo o totalitní diktaturu vycházející z ruských tradic (samoděržaví, imperiální nacionalismus usilující o světovládu a všeobecně závazná ideologie náboženské povahy) a opřenou o modifikaci marxismu (tzv. marxismus-leninismus) upravenou v duchu těchto tradic. Sovětské Rusko si v mnoha světových zemích vytvořilo jakési mocenské depozitury, které přijaly mimikry politických stran. Měly ovšem taky propagovat ruskou ideologii, hájit ruské imperiální zájmy, zprostředkovat ruskému vedení informace o státech, v nichž působily, a ve vhodné chvíli se proměnit v paravojenské organizace schopné uskutečnit státní převrat. Takovou organizací byla i KSČ. Když po Stalinově smrti nastala dlouhodobá eroze sovětského systému, odpoutaly se postupně některé z moskevských filiálek od ruské centrály a proměnily se v levicové strany v podstatě evropského typu. Jiné, jako např. KSČM, podobnou transformací neprošly, jsou ideologicky zcela rigidní a působí jako terminál, který momentálně snad zatím není pevně připojen k nějakému ústředí, ale je svou povahou něčemu podobnému k dispozici. Představuje pro Českou republiku bezpečnostní riziko a jeho stálost je bohužel daná tím, že česká společnost je plebejsky založená a přes historické zkušenosti stále v jistém smyslu rusofilská. Zároveň Rusko sice prošlo procesem dekomunizace, ale je stále mocnou velmocí s velkými ambicemi a bylo by iluze si myslet, že nemá snahu je uplatnit i u nás. Mluvit o „komunismu“ jako hnutí znamená malovat straky na vrbě a zastírat toto reálné nebezpečí skrývající se v nezreformované (a nereformovatelné) KSČM a v mocenských ambicích Putinova Ruska.

Druhá věc je, že návrh je opožděný: v současné době je KSČM třetí nejsilnější stranou v zemi a má 15-20% podporu v české společnosti. Pokus obejít demokratické mechanismy a pokusit se eliminovat politickou stranu, jakkoli odpudivou, administrativním zásahem, se nemohou nepodepsat na kvalitě naší demokracie. To, že se KSČM stala tak významnou politickou silou, je především vina ostatních politických stran a jejich marasmu.

A konečně, což s předchozím souvisí, je návrh maximalistický a nepřiměřený situaci. Jsme na tom totiž zle. KSČM samozřejmě představuje hrozbu pro svobodu a občanská prává v naší zemi a hrozbu, že se naše zahraniční politika opět reorientuje na nedůvěryhodný, nesvobodný a zaostalý Východ. To, čeho je v současné době – snad – s vypětím všech sil možné dosáhnout, je skromnější: zabránit, aby v nadcházejících volbách zvítězila opět rudá koalice KSČM – ČSSD (ČSSD sama o sobě nepředstavuje nebezpečí, je vzhledem ke své labilitě nebezpečná jen v rámci rudé většiny). Vítězství rudé koalice může ztížit vysoká volební účast, to, že občanské strany na poslední chvíli trochu zvýší svou věrohodnost a že se do Sněmovny dostane další politický subjekt (zelení). Spektakulární pokusy o kriminalizaci komunistické ideologie jsou proti tomu jen plácnutím do vody: jsou neúčinné (i kdyby prošly, budou následovat jen nekonečné soudní tahanice) a navíc v dnešním rozložení sil v PS neprosaditelné.

12. března 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.