Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je instituce problematická jak svým zákonným vymezením (zák. 231/2001 Sb., novelizovaný naposled v roce 2005), tak svou praxí. Některá ustanovení výše zmíněného zákona (především § 31) obsahují nesmyslné a zcela libovolně vykladatelné podmínky pro obsah vysílání elektronických médií a otvírají dveře následné cenzuře. Praxe Rady vzbuzuje podezření, že může v některých případech vést k vydírání soukromých televizí: Rada udělila např. mastné pokuty za „nemravná slova“ v pořadech reality show. Tyto pořady jsou soukromé televize z komerčních důvodů nuceny vysílat mj. i v hlavních vysílacích časech, cenzurovat je dost dobře nemohou (bylo by to nákladné, nedůstojné a směšné). Je přitom těžké ubránit se podezření, že „mravnostní“ postih je klacek, kterým mají být soukromé televize přivedeny k poslušnosti v jiných oblastech.

Otazníky se však, jak se nyní ukázalo, vznášejí i nad personálním složením rady a názory jejich členů, pokud jde o svobodu médií a svobodu všeobecně. Pěkně se to ukázalo při nynější návštěvě pěti prominentních členů Rady v Číně. Zúčastnili se jí předseda rady Žák, místopředseda Pospíchal, dále členové Kantůrková, Ondrová a Novák. Cestu částečně financovala bratrská čínská organizace s jednoznačným názvem „Státní úřad pro tisk, rozhlas a televizi“ (u nás zatím tisk zůstává stranou a náš orgán se jmenuje Rada, vypadá to demokratičtěji). Obsahem byla, jak zní zavedená formulace, „výměna zkušeností“.

Nepřekvapuje, když cenzuru v Číně bagatelizuje komunista Novák. Daleko pozoruhodnější jsou výroky paní Kantůrkové a pana Pospíchala (předseda Žák vyčůraně mlčel a nechal to na podřízených).

Podle Kantůrkové by se v Číně nemohlo stát, že by televize odvysílala informaci o Kubicově zprávě a ovlivnila tak volby. Paní Kantůrková si z nás očividně dělá legraci: myslí si, že snad nevíme, jak vypadají volby v Číně? Také prý v Číně existují určitá pravidla, která „v našem rozvolněném světě“ (!) vypadají, „jako že jsou příliš striktní nebo že potírají svobodu… pokud jsem s kýmkoli v Číně mluvila, tak mi vždycky všichni řekli, že mají určité zákony, které dodržují, a že se nesvobodní necítí“. Vzpomněla si paní Kantůrková na svá mladá léta a na zásadu, že svoboda je poznaná nutnost? Každopádně její názory trochu připomínají to, co psali o Stalinově Rusku horliví čeští publicisté v letech 1945-7. Když paní Kantůrková mluvila s „vysoce postaveným člověkem“ o masakru na Tchien-an-men, řekl jí, že je to „bolestná záležitost“, a že ty věci musíme „maličko“ nechat stranou a dívat se do budoucna. Myslel to prý poctivě a upřímně. Podobným způsobem zamlouvají čeští politici vyhnání sudetských Němců. Vrcholem cynismu je vyznání, že „jenom projet Šanghají znamená zapomenout na všechny jednotlivosti, převáží to jednoho novináře, který je zavřený ve vězení“.

Podle pana Pospíchala nemá Čína brežněvovskou cenzuru, jak ji známe my, a když se na cenzuru ptali své (čínské) překladatelky, prý jim nerozuměla (asi věděla, proč).

Pospíchalův závěr zní: „objevily se nějaké věci, které by mohly být pro Českou republiku zajímavé“, ale Rada v těch oblastech „nemá přímo kompetence“. Bohužel? Zatím? Jsem přesvědčen, že zákonné vymezení náplně činnosti RRTV je v některých věcech v rozporu s ústavní Listinou práv a svobod, že její praxe vzbuzuje podezření, že je namířena oproti svobodě projevu v ČR, a že obojí je v souladu s plány předsedy ČSSD Paroubka na ukáznění médií. Že by se zákonem 231/2001 Sb. měl zabývat Ústavní soud a že by paní Kantůrková měla po svých skandálních výrocích okamžitě odstoupit. Samozřejmě se nestane ani jedno, ani druhé. Vypadá to, jako bychom už pomalu nabrali nový směr. Směr, v němž leží mj. i Peking.

(Mladá fronta Dnes, 17. 7. 2006)

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.