Čelní představitelé ČSSD propadají špatně zastírané panice: důvodem jsou aktivity nedávného miláčka strany Davida Ratha. Všechno vyvřelo tahanicemi o osud hejtmanova poradce Bušiny, který čelí obvinění z rozsáhlých daňových úniků. Rath se ho odmítl zbavit, musil zasáhnout předseda Paroubek. Ten svému dosavadnímu protégé důkladně umyl hlavu, nicméně v tom základním – druhé místo na krajské kandidátce do voleb – ho jednoznačně podržel.

Problém Rath je druhotně taky problém Paroubek. Problém vznikl svržením Topolánkovy vlády. Předseda ČSSD o ně usiloval s úpornou vytrvalostí třetihorního ještěra. Nakonec uspěl – a strana ztratila nesmírně výhodnou pozici opoziční strany. Najedou se ukazuje, že nová situace klade docela jiné nároky na politickou taktiku a strategii. To, co se v „opoziční“ periodě vyplácelo nebo co veřejnost aspoň tolerovala, najednou odpuzuje. Ztělesněním této odpudivosti se stal právě Rath. Pan Rath ovšem jen dokonaleji realizuje to, s čím přišel do české politiky Paroubek. Z čehož plyne: pokud by nyní padl Rath, bude otřesena pozice předsedy ČSSD.

Ostatně, jakýmsi zlomem byl už triumf ČSSD ve volbě do krajských samospráv. Sociální demokraté přestali být opozicí na krajské úrovni a pan Rath začal spravovat Středočeský kraj po vzoru ČLK. Rozvinul své imperátorské sklony a ambice. Následovaly čistky, preference milců, drsné vyžadování úcty od poddaných, ať už jsou to ředitelé škol nebo hasiči, megalomanské projekty typu „královské univerzity“. Způsob vládnutí samozvaného monarchy zdaleka překračuje meze únosnosti a stává se – což je nejhorší – mimo jiné taky směšným. Z Krakena je velmi nebezpečný spojenec.

Co si Paroubek zavařil, musí si taky sníst. Octl se v situaci, v níž zřejmě neumí chodit: když jeho spojenec padne, otevře se situace k jeho pádu. Když spojenec setrvá, platí to samé, buď ho svrhne spojenec, nebo právem rozzuření soupřátelé. Z účinné opoziční zbraně se stala neřiditelná střela s naprosto ujetými ambicemi.

Vývoj ČSSD v posledních třech letech je opravdu pozoruhodný. Její opoziční dráha byla mechanicky vzato úspěšná, vyvrcholila dvojím drtivým volebním úspěchem a svržením nenáviděné vlády. Přesto je Paroubek nyní v podobné situaci, v jaké byl na konci svého premiérování Miloš Zeman. Je tu ovšem podstatný rozdíl: Zeman se pokoušel řešit situaci, kdy ve straně ztrácel půdu pod nohama, jakýmsi strategickým plánem: odejdu ze všech funkcí, tím ulehčím straně ve volbách, a pak těm matlalům stejně nezbude nic jiného než mne povolat zpátky. Plán vyšel, až na to poslední. Strategické uvažování Jiřího Paroubka je bohužel na úrovni třetihorního ještěra. Stále tentýž tlak tímtéž směrem. Navíc jeho problémy se ohlásily později než ty Zemanovy a do voleb zbývá málo času. Nezbývá mu než doufat, že jeho političtí protivníci jsou ještě nemožnější než on, a modlit se k té Nejvyšší bytosti, o níž tuší, že řídí jeho kroky.

lidovky.cz, 3.7.2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.