UDÁLOSTI: Komunismus nám nehrozí
Nechci zpochybňovat potřebu vyrovnat se s minulostí ani bytostnou špatnost hnutí, o nichž je řeč. Vyrovnání by mělo být věcné, kritické, náležité a nemůže nechat stranou otázku viny.
Z tohoto hlediska existuje kupodivu jakási podobnost mezi německým „vyrovnáváním se s nacismem“ a českým „vyrovnáváním se s komunismem“: mají se k sobě jako pozitiv a negativ téhož obrázku.
Německé vyrovnávání probíhalo zpočátku pod tlakem zvnějšku a znamenalo taky vyrovnat se s komplexem poraženého. To je podstatně prodloužilo a dalo mu zvláštní charakter: nakonec, jak se zdá, přistoupili Němci (nebo aspoň německá politická reprezentace) na závěr, že mohou úplně za všechno, co se během války stalo: byli totiž její příčinou. Tento závěr je ovšem absurdní, a jeho důsledkem je mj. nekonečný řetěz nepřímých válečných reparací, které bude Německo, jak se zdá, platit ještě za tři sta let.
Němci mohou za všechno, my za nic
České pojetí komunismu je úplně opačné: komunismus v našem pojetí je něco, co se na nás sneslo jako drak na pohádkové království. Na rozdíl od Němců, kteří mohou za všechno, my nemůžeme za nic, nebyli jsme totiž příčinou. Proto máme stejně jako Němci dobrou naději, že naše vyrovnávání se s komunismem bude trvat věčně.
Zvláštnost našeho „vyrovnávání“ je velmi pěkně vidět na změnách, kterých doznal zákon o „Ústavu paměti národa“. Zásadní jsou dvě: za prvé, řeč bude o „studiu totalitních režimů“; a za druhé, období let 1945-1948 se stalo tím, že přibyla perioda okupace, čímsi podružným.
K tomu je třeba poznamenat: v našem případě nejde o „totalitní režim“ an sich, ale o ruské samoděržaví, které kdysi odhodilo jako nepotřený balast ortodoxní křesťanství a přijalo místo něho evropskou extrémně radikální utopickou ideologii (marxismus), kterou si ke svým potřebám ještě upravilo. Neměli jsme tolik do činění s Marxem, jako s Ivanem Hrozným a jeho pokračovateli.
A za druhé, v našem případě je klíčové období let 1945-1948. V tomto období byly z vůle české politické reprezentace a za spontánního souhlasu české veřejnosti položeny základy budoucího režimu. Základními prvky bylo významné omezení politické plurality (zákaz „pravicových“ politických stran), stejně významné omezení svobody vlastnit a podnikat (mj. Benešovy „znárodňovací“ dekrety) a zbavení velkých skupin obyvatelstva (Němci, Maďaři) všech občanských práv. Únorový puč byl pak už jen třešničkou na dortu, následovala pouhá extenze těchto tří „iniciativ“: politická pluralita a právo soukromě vlastnit a podnikat bylo zlikvidováno a o občanská práva přišli de facto všichni.
Problém velké většiny lidí, kteří se pak vzepřeli komunistickému režimu nebo byli jím pronásledováni, spočívá v tom, že drží aspoň něco z toho, co se stalo v letech před pučem. Bojovali a bojují s „komunismem“ z pozic komunismem nahlodaných.
Komunismus na nás dnes působí jako strašidlo na malé děti. Ve skutečnosti ho jeho mateřská zem, Rusko, odhodila jako kdysi křesťanství, aniž by se kvůli tomu stala o moc lepší. To, co nás dnes opravdu ohrožuje, není komunismus, ale všeobecná nestydatost a neschopnost střízlivé reflexe. Fascinace komunismem je zhoubná, protože nám brání zabývat se skutečnými nebezpečími: islámským extremismem a postkomunistickým Ruskem.
Navíc je v postoji ke komunismu a k nacismu nepřiměřeně optimistické přesvědčení, že to bylo to nejhorší, absolutní zlo, jaké mohlo svět potkat. Nerad to říkám, ale měli bychom si realisticky připustit, že nás možná čekají ještě daleko krvavější války a ještě daleko krvavější diktatury. Doposud vždycky to tak bylo. Až přijdou, ztratí nad námi konečně komunismus a nacismus svou fascinující moc. Bohužel už bude trochu pozdě.
LN, 4.12.2007
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
