Koaliční krize, formálně vzato, ještě neskončila. Nabyla však takové podoby, že je vlastně jedno, jak skončí. I kdyby se koalice zhroutila, bude to několik hodin po dvanácté a člověk se těžko brání dojmu, že zejména ODS kladla jejímu zhroucení opět zbytečný odpor. To výsledek, který ještě nebyl dosažen, předem znehodnocuje. Dají se očekávat hubená léta (ČSSD, která vyhraje, je taky jen málo zodpovědným objektem dění), Doufejme, že jich bude jen biblických sedm.

Pokud koalice krizi přežije, což je daleko pravděpodobnější, přežije ji obdobným způsobem, jako všechny dosavadní. Jen to tentokrát bude ještě výraznější: na začátku byl velmi agresivní útok Věcí veřejných (přiznám se, že jsem jim zpočátku naletěl). Následovala rozhořčená reakce koaličních partnerů. Soutěž o nejsilnější slova vyhrál jako obvykle ministr Kalousek. Věci veřejné se polekaly své smělosti (stranička se začala hroutit, podobně jako se bortí stará rozhrkaná kára, když dosáhne dvousetkilometrové rychlosti) a vzpouru v podstatě odtroubili. Jenže koaliční partneři jim mezi tím stačili (jen trošku, ale přece) vyjít vstříc. Věcem veřejným pak otrnulo. To vše jsou neklamné rysy špatného kompromisu. Ale lze s partnerem, jako jsou VV, vůbec uzavřít dobrý kompromis?

Veřejnost reagovala citlivě, poznám to na četnosti návštěv mých internetových stránek, i když není nijak veliká: v pondělí a v úterý rychle vzrostla, ve středu a ve čtvrtek se stejně rychle vracela k normálu. Lidé prokoukli, že se vlastně nic mimořádného neděje.

Zanechme teď politiky: velmi mne zaujal názor ředitele jakési východočeské velkodrůbežárny. Týká se slepic. Podle ředitele to jsou hloupí tvorové, kteří ocení jedině žrádlo, pití a teplo. Jejich přirozeností je agrese. (Proto si nezaslouží nějaké větší klece, ostatně nejsou ani schopni je ocenit). Je to hodně emocionální stanovisko, dýchá z něho pochopitelná frustrace člověka, který musí trávit svůj život uprostřed tisíců opeřenců. Jenže: jak to ten člověk může vědět?

Musím se zrovna v téhle souvislosti přiznat: ve svém životě jsem se setkal se spoustou tvorů na první pohled nepříliš inteligentních, kteří vypadali na to, že ocení jen žrádlo, pití a teplo, a že jejich přirozeností je agrese. Žádný z nich nebyl opeřený.

Podobné pocity budilo zejména neútěšné prostředí minulého režimu. Změnit pracovní místo bylo pro obyčejného "pracujícího" tenkrát podobně těžké jako pro poddaného z počátku 18. století přestěhovat se z jednoho panství do druhého. "Pracovní kolektivy" byly proto často líhní misantropických nálad. Podobnou líhní je i dnešní česká politika. Závěr? Když z téhle drůbežárny nemůžeme utéci, pokusme se ji aspoň rozmlátit. Ve skutečnosti jsou to pocity škarohlídské a je třeba s nimi bojovat, z prostého důvodu.

Jistě, člověk většinou ocení jídlo, pití a teplo. Jeho intelekt má své meze a agrese mu nebývá cizí. Ale zároveň platí "nesuďte, abyste nebyli souzeni": je jeden každý opravdu jen tohle?

A za druhé, což s tím souvisí: i pokud by ten který byl opravdu jen málo inteligentní tvor, myslící jen na jídlo, pití a teplo, a jeho přirozeností byla výlučně agrese, má až do konce svých dnů nejen povinnost být něco víc, ale i naději, že se mu to aspoň trochu povede. Proto nemá smysl podléhat škarohlídství a beznaději, i když dnešní politická situace k tomu skoro navádí.

Ta naděje tu je, ale ne sama od sebe. Je třeba v ni věřit. A souvisí s dnešním svátkem, o němž jsem chtěl něco napsat. Jen tohle, víc si netroufnu, protože naděje je křehká věc a bojím se, abych jí, třeba v dobrém úmyslu, kousek nezbořil.

Lidovky.cz 6. dubna 2012