Událost první: slovenská opozice neměla dost síly, aby dokázala v NR SR odmítnout nebo změnit vládní návrh tiskového zákona, který by při důsledné aplikaci úplně ochromil svobodu projevu. Premiér Fico byl zase odkázán na hlasy opozice při schvalování Lisabonské smlouvy: potřeboval jich aspoň pět, protože tolik vládní koalici chybí do ústavní většiny. Opozice se rozhodla této okolnosti využít a pohrozila, že pokud tiskový zákon projde bez jejích připomínek (kamenem úrazu bylo především nebývale široké vymezení práva na odpověď a opravu), zablokuje na oplátku přijetí smlouvy. To bylo oceněno (i v českém tisku) jako trucovité gesto. Nato se Strana maďarské koalice rozhodla jednat na vlastní pěst a pomohla Ficovi Lisabonskou smlouvu parlamentem protlačit – údajně za větší vstřícnost koalice k potřebám maďarského školství na Slovensku (tj. za to, že vláda stáhne některé absurdní požadavky, které si předtím na Maďary iniciativně vymyslila).

Událost druhá: Jan Zahradil, před časem odsunutý z Poslanecké sněmovny do Evropského parlamentu (byl to odsun sametový, jeho české občanství a zdejší majetek zůstaly netknuty), přichází s návrhem, aby česká vládní koalice provázala hlasování o americkém radaru s hlasováním o Lisabonské smlouvě. Napřed radar a pak smlouva, a když radar nebude, nebude ani smlouva. Toto kladivo na socany nevzbudilo velké nadšení u opozice ani ve vládní koalici.

Oba postoje se ovšem podstatně liší: pokud jde o slovenský případ, člověk by řekl, že mezi členstvím v EU a omezováním svobody slova by měl být jakýsi rozpor. EU to zatím, jak se zdá, nevzala dostatečně na vědomí: hlavní pro ni je, že se podařilo prosadit smlouvu. Organizace, která takto nepokrytě dává najevo, že jsou pro ni důležitější věci než ochrana základních občanských práv v členských zemích, je ovšem organizace pro kočku a zaslouží si být na problém upozorněna, stejně jako premiér Fico, jemuž by to ovšem, nebýt EU, bylo nejspíš jedno. SMK dala v této situaci přednost holubu na střeše, požehnala Ficovi takto nepřímo silové protlačení tiskového zákona a dala najevo, že je v zásadních věcech snadno vydíratelná, což se jí vzhledem k svízelnému postavení Maďarů na Slovensku může stát osudným.

Otázka amerického radaru v Brdech, jakkoli nesmírně důležitá, s EU a Lisabonskou smlouvou vůbec nijak nesouvisí, naopak: není vůbec žádoucí, aby EU musela dávat placet k uzavírání bilaterálních smluv mezi jejími členy a zeměmi, které sama považuje za významné spojence, zvlášť když jde o tak důležitou věc, jakou je zajištění bezpečnosti dotčené země. Lisabonská smlouva je jedna věc a radar druhá, obě jsou důležité a zároveň je nežádoucí vázat jednu na druhou. Zatahovat takhle nepřímo Evropskou unii do konfliktu mezi koalicí a opozicí v ČR je právě v tomto případě krajně, jak se dnes říká, „kontraproduktivní“. Návrh je nevěcný a zároveň neslušný, jako ostatně většina návrhů, s nimiž přichází europoslanec Zahradil.

13. dubna 2008

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.