UDÁLOSTI: Kdo za to může?
Předseda ČSSD je bezprostřední viník pádu vlády. Jeho snaha ji za každou cenu svrhnout byla motivována zájmy jeho strany a zájmy jeho politické kariéry: kdyby se mu nepodařilo Topolánka včas odstřelit, rostoucí preference ODS a koalice by významně otřásly jeho postavením – lidi jeho typu snese každé jen trochu normální politické uskupení ve svém čele pouze za podmínky, že jsou absolutně úspěšní. Nějaké předsednictví EU může být panu Paroubkovi ukradené, ví, že z toho se nestřílí, co si na něm vezmou. Pokud jde o míru osobní účelovosti a cynismu, je zatím v české polistopadové politice rekordmanem. Žene ho osobní ctižádost a oč víc rád má sebe, o to víc nenávidí své politické konkurenty. Pokud opravdu vyhraje na podzim volby, nebude žít v České republice pro příštích pár let žádný med.
Tím nemá být omluven nebo zamluven mohutný podíl Mirka Topolánka na této nemilé situaci. Jeho vláda dopadla tak, jak dopadnout musela. Ten projekt byl postaven na dvou poslancích přetažených z tábora opozice. Že by šlo o nějakou formu korupce, nebylo prokázáno a upřímně řečeno ani na tom moc nezáleží. Ti lidé porušili závazek loajality k vlastní straně, aniž by pro to měli nějaké silné a přesvědčivé důvody, které by mohli postavit proti nejrůznějším podezřením. V tom se vůbec neliší od těch kverulantů ve vládním táboře, kteří vládu nejprve vydírali a poté svrhli. Je jen logické, že projekt, v jehož základě bylo zakalkulováno porušení závazku loajality, na zrcadlové porušení závazku loajality taky nakonec skončil. Po mnohoslibných začátcích začaly vládní mechanismy zadrhávat: padal jeden projekt za druhým, od vyrovnání s církvemi až po obě smlouvy o radaru. Symbolickou hodnotu mělo obětování nešťastného ministra Julínka, kterým si vláda nijak nepomohla, jen vyslala mohutný signál vlasstní slabosti a nemohoucnosti.
Odpověď na otázku položenou v titulku tedy zní: mohou za to oba. Problém, je, že z takové odpovědi ještě nic rozumného neplyne.
Zůstávají (mimo jiné, ovšem) dvě otevřené otázky. Za prvé: komu tedy dát důvěru v podzimních volbách (na těch červnových, do Evropského parlamentu, až tolik nezáleží, důležité je jen, nakolik se povede vyslat do luxusního štrasburského a bruselského exilu co nejvíc pitomců, kteří by tu jinak otravovali a překáželi). Důvěru by měl dostat ten, kdo se z krize poučil. Že by se poučil pan Paroubek, je pravděpodobné asi tolik, jako že se tchoř odnaučí trhat kuřata. Navíc, buďme spravedliví, má to těžké – formálně vzato byl velmi úspěšný. Pokud jde o ODS, jsou signály nějakého poučení zatím nulové. Topolánkovci se vyžívají v křivdě, kterou utrpěla vlast a oni s ní kvůli bezohlednosti protivníků. Klausovci se poučí těžko, pomohli zakousnout vlastní vládu a teď nemyslí na nic jiného, než jak jít s politickými vítězi na holport. Rozhodování, jak vidět, nebude příliš snadné.
A další věc: ta se netýká politiků, ale veřejnosti, to znamená nás. Jak je možné, že od samotného vzniku novodobého českého politického národa, tj. od poloviny devatenáctého století, je tak nesmírně těžké, ba skoro vyloučené prosadit tu něco kloudného, a pokud se to povede, jak snadné je to hned vzápětí pokazit. Čeští politici jsou mistři v hledání slepých uliček, nemravných a zkázonosných kompromisů, falešných řešení. Je pravda, že cesta ke spáse je úzká, kdežto cesta do pekel (oblíbený termín Mirka Topolánka) široká a pohodlná. Dobrat se něčeho kloudného je vždycky těžké. Jenže v české politice je míra té obtížnosti ve srovnání s civilizovanou Evropou od počátků mimořádně velká. Zdá se, že mám vyvstal jakýsi domácí úkol.
Podnět máme tentokrát mohutný: ne snad, že by se směšným zhroucením české vlády uprostřed předsednictví po vstupních fanfárách plných falešného sebevědomí (Evropě to osladíme) stalo něco nenapravitelného. Evropa to přežije. Jen pro nás je to mimořádně potupné. Máme ostudu jako Brno. Nejen Paroubek nebo Topolánek. My všichni.
13. dubna 2009
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
