Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Na vysoké škole nám ho vtloukali do hlavy, dnes by se povrchním pozorovatelům mohlo zdát, že jeho doba minula: socialisté se Marxe a marxismu vzdali, komunismus se všude tam, kde ze stádia teoretizování přešel do stádia realizace, nenávratně zkompromitoval. Jenže to není pravda. Jeho dědictví žije dnes víc než kdy jindy, zachvacuje Západ i Východ, často aniž by si toho zachvácení byli vědomi, a působí jako stále mohutnější zábrana vést normální život. Nejde přitom o jednotlivá teorémata slavného myslitele, ale o metodu, způsob uvažování, jakési naštymování nebo naštelování směrem k světu a k bližním.

Karel Marx byl typický besserwisser: všechno, co bylo doposud, bylo špatně. A přitom stačí tak málo, aby se to dalo do pořádku. Je jen třeba všechno obrátit vzhůru nohama. Náprava zkaženého světa je jednoduchá jako Kolumbovo vejce. Je to v podstatě jen mechanická záležitost, vyžádá si ovšem vynaložení poměrně velké fyzické síly. Každému, kdo se o sestrojení takového mechanismu pokusil, vyšel vždy obrovitý mlýnek na lidské maso.

Pozoruhodné je rovněž prolínání vědeckých úvah a moralizování: jsi kurva, můj milý, a co hůř, lze to vědecky prokázat. Vzniká terminologie zcela nového typu: soustava vědeckých nadávek. „Buržoazní politik“ je označení, v němž přívlastek v sobě zahrnuje i význam „smraďošský“, aniž by ovšem bylo nutné tak ošklivé slovo vyslovit.

Základní chyba lidské společnosti spočívá v tom, že je příliš pestrá a rozvrstvená. Tak se stává, že jedni jsou nahoře, kdežto druzí dole, a že těch, co jsou dole, je nepoměrně víc, než těch nahoře. Přitom jakákoli lidská činnost náročnější než přehazování písku lopatou z jedné hromady na druhou už v sobě zahrnuje křivdu vůči těm s lopatou. Protože směrem odzdola nahoru roste citlivost k osočování a ochota k sebezpytování, začne se celá pyramida otřásat.

Vztahy mezi těmi, co jsou výš, a těmi, co jsou níž, zakládají viny, které nejde odčinit. Věci jako lítost a odpuštění tu nemají smysl, protože řešení je technické: totiž mlýnek na maso. Vzniká nekonečný řetězec provinění, s nimiž se nedá nic dělat. Z politického hlediska to je šikovné – s provinilými se lépe pracuje. Provinilými se necítí jen ti nejotrlejší a nejjednodušší: přichází jejich chvíle.

Výsledkem tohoto uvažování je model světa, v němž se bohatí musí omlouvat chudým, chytří blbým, slušní darebákům. A rovní hrbatým, ovšem. Pořád dokola, a stejně jim to není nic platné: hrbatého omluvou nenarovnáš.

Ostatně jakýpak model: v tomto světě už dávno žijeme. Jakýmsi prvním, dílčím experimentem bylo Německo, už šedesát let chrlí omluvy za druhou světovou válku, a čím víc jich je, tím míň je mu to platné. Podobný tanec svatého Víta zachvátil před časem katolickou církev (ostatní zatím zůstaly jako relativně slabší ušetřeny, ale časem dojde i na ně). Teď je na řadě celý západní svět, „křižáci a sionisté“. Kdo bude další? Budou se snad Židé muset omlouvat za holocaust? V Íránu by to možná přivítali.

Jak dlouho se budeme zmítat v tomto smrtím tanci? A není to jen proto, že jsme se zapomněli včas a poctivě vypořádat s duchovním odkazem jednoho potrhlého filosofa?

5. listopadu 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.