Volby nedopadly tak, jak si to náš premiér představoval. Sice jen o mrňavý fous a podílel se na tom částečně volební systém splácaný kdysi za spolupráce ČSSD a ODS, částečně též málo korektní manýry opozice (předvolební využití Kubiceho zprávy, Klausův rozhovor pro MfD). Přesto výsledek jakž takž zrcadlí vůli voličů a díky jim Paroubkův plán na manipulaci české politické scény spoluprací s komunisty zatím nevyšel. Neradujme se předčasně, stačí získat jednoho poslaneckého disidenta a komunisticko-socialistická většina, byť v o něco skromnější podobě, tu bude znovu.

O tom, jak si to Paroubek po volbách představoval, svědčí jeho slavný sobotní projev. Základní nota byla: a teď vám to všechno pěkně spočítáme. Pemiér se omluvil v podstatě jen za to, že byl dezinformován (neexistovalo sto jedna hlasů pro skrytou komunisticko-socialistickou koalici) a díky tomu použil příliš silné výrazy.

Volby neznamenají úspěch pro ODS a její nekomunistické spojence. Jsou ale zároveň Paroubkovým neúspěchem. Osvědčenou taktikou v takové situaci je najít někoho, na koho by se to dalo svést. A proto Paroubek v Bruselu hořce vytkl svým západním socialistickým partnerům, že jej nepodporovali dostatečně. Snažil se jen Gerhard Schröder, ale ten je v tuto chvíli víc zaměstnancem prezidenta Putina než západoevropským politikem. Jiní význační západoevropští socialisté, Blair, Zapatero, Persson, víceméně selhali a nesplnili očekávání českého premiéra.

Co vlastně řekl v Bruselu Jiří Paroubek? Čekal před volbami, kdy prý u nás „vrcholila antikomunistická hysterie“, intenzivnější podporu. Českým pravicovým stranám se prý proto podařilo vyvolat ve veřejnosti zdání, „jako bych předsedal nějaké straně bolševiků“. „Chtělo by to ještě dva-tři ministry a jejich účast jsem měl přislíbenou. Nakonec ale nemohli.“ Nechme teď stranou, že na tomto „zdání“ (velmi nepřesný výraz!), měl lví podíl právě pan Paroubek svou horlivou spoluprací s komunisty. Podstatné je, že čelní západoevropští sociální demokraté měli vytvořit jakési houští, skrze něž by nebylo vidět na to, jak se pan Paroubek vesele peleší s KSČM.

K výčitkám pana Paroubka je nezbytné přičinit několik poznámek.

Za prvé: představa, že volby mají zásadním způsobem ovlivnit cizí papaláši, je poněkud vzdálená tradičnímu pojetí demokracie. A ještě podivnější (a ovšem taky legračnější) je představa, že tyto cizí papaláše je možné za nedostatečnou podporu tak říkajíc buzerovat. Pochybuji, že by pro to měli nějaké zvláštní pochopení.

Za druhé: je velmi zvláštní, jaký význam mají u nás pojmy „antikomunismus“, resp. „antikomunistický“. Dovedete si představit tvrzení, že u nás nebo někde jinde vládne „antifašistická hysterie“? Zatímco antifašismus je vybavením každého řádného gentlemana, „antikomunismus“ je něco ohavného, sousedícího přímo s fašismem. Vypadá to, že v mysli našich lidí, zvlášť těch ideově spjatých s ČSSD, ale nejen u nich, se natrvalo usídlily ideje, jimiž žili čeští komunisté někdy v šedesátých letech minulého století: sama idea komunismu je ušlechtilá, bohužel během uskutečňování se nám tak nějak deformovala; je třeba ji jen napřímit a bude zase salonfähig.

Takovéto fixlování s pojmy umožňuje jakási podivná proměnlivost pojmu komunismus. Komunismus má tisíc tváří: jednou z nich je například komunismus latinskoamerických banditů, Fidela Castra a Ernesta Che Guevary. Odtažitá, exotická záležitost. Zato něco úplně jiného je ten komunismus, s nímž jsme po půlstoletí dnes a denně přicházeli do styku: ideologie, kterou Rusové převzali někdy před sto lety z Evropy, aby jim pomohla resuscitovat umírající impérium. Následovala sedmdesátiletá maškaráda, zpočátku hrůzná, posléze už spíš jen směšná, během níž se Rusko překabátilo na „Sovětský svaz“ a samoděržaví na „socialistickou demokracii“. Udržovala pohromadě zrůdný režim, který si shodou historických náhod podrobil posléze skoro celou střední Evropu. Podobně jako kdysi před ním Osmanská říše. A následky byly podobně devastační. Zatímco ruští komunisté mají jakési byť pochybné alibi (šlo jim o velikost a slávu jejich ruské vlasti), čeští komunisté naopak zrazovali svou vlast ve službách cizího impéria, i když na počátku, to připouštím, to mnozí činili z jakési dezorientace (tj. jednoduše řečeno z blbosti).

Tento historický exkurs považuji za nezbytný, aby vysvitla obtížnost postavení západoevropských hluboce demokratických socialistů v konfrontaci s východoevropským postkomunistickým bandolerem. Jaký vlastně mají důvod podporovat spojenectví českých sociálních demokratů s českými brežněvovskými komunisty? Nepochybně našim poměrům vůbec nerozumějí; ale i to málo, co o nich vědí, v nich musí vyvolávat jakýsi nejasný nepokoj a otázku: máme to vůbec zapotřebí?

V politice Paroubkovy ČSSD je jakýsi podivný rozpor. Doma nemá dost sil na to, aby se prosadila sama o sobě, a je odkázána na spolupráci s komunisty. Zároveň potřebuje podporu západních demokratických socialistů. To je příliš výhodného najednou. Buď domácí komunisté, Lukašenko a Putin, nebo západní socialisté a civilizovaná demokratická politika. Když se dá obojí dohromady, vzniká něco na způsob dortu, který vařili pejsek s kočičkou v pohádce Josefa Čapka. Může to snad chutnat panu Paroubkovi; českým voličům, byť i zklamaným pravicovými stranami, jak se ukázalo, ne.

A vytýkat západním sociálním demokratům, že nám, totiž českým socialistům, dost nepomohli, je zrcadlový obraz toho, když prezident Klaus na mezinárodním fóru líčí Evropskou unii jaks sicilský bordel, kam byla zavlečena dezorientovaná česká nevěstinka pod záminkou, že jde o luxusní penzion, v němž bude dělat hostesku. Zvykejme si, že jednak nejsme pupkem světa a že každý nemá povinnost nám přinést modré z nebe a že na druhé straně, když už nám chce někdo trochu pomoci, nemusí to ještě dělat proto, aby nás zprznil. Dospělý národ by se měl zbavit obou těchto mindráků.

18. června 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.