Minulé televizní debaty pánů Paroubka a Topolánka připomínaly poněkud ruský normalizační kreslený seriál, v němž agilní a krajně zlomyslný zajíc různým způsobem týrá poněkud těžkopádného a málo pohotového vlka.

Jejich průběh byl poněkud stereotypní: premiér se snažil přesvědčit svého soupeře (přesněji řečeno diváky), že vůbec ničemu nerozumí a navíc soustavně lže, tj. neříká pravdu, ačkoli ji dobře zná. Smyslem tohoto přesvědčování bylo donutit Topolánka až k pláči. Střetnutí předcházelo a po střetnutí následovalo premiérovo chvástání, za jeho intenzitu by se nemusel stydět ani Cassius Clay v dobách své největší slávy.

Topolánek se doposud bránil s jakousi medvědí neobratností a bylo vidět, že trpí. Trochu jsem mu to přál, před rokem a půl se ODS chovala k ČSSD, toho času v kómatu, s frapantním nedostatkem jakékoli velkorysosti. Nakonec předseda ODS konfrontační sérii utnul a vysloužil si řadu obvinění ze zbabělosti, Vzhledem k tomu, že se finále, které započalo v neděli na Primě, bez reptání účastní, myslím, že neudělal chybu.

ODS si za pochodu vypracovala taktiku, která není úplně neúčinná: na ataky je třeba reagovat zdrženlivě a pokud možno klidně. Přes triumfální výsledky průzkumů PSB Paroubkova útočnost, jsouc takto obnažena, asi neosloví lidi zejména střední a starší generace natolik, jak volební štáb ČSSD předpokládá – vzpomenou si totiž na dobu, kdy absolvovali základní vojenskou službu v „ČSLA“. Syntéza poručíka Duba a Nikity Chruščova, jakkoli zdařilá, nebude asi to, co by jim nějak zvlášť imponovalo. Taky kalkul na „dosud nerozhodnuté voliče“ (cosi jako blaničtí rytíři), které ČSSD získá a díky jim přesvědčivě zvítězí, je poněkud riskantní.

Závěrečný seriál zápasu gigantů otevřelo v neděli střetnutí na Primě. Průběh byl standardní, Topolánek však působil uvolněně, byl lépe připraven než v minulosti a povedlo se mu pár výpadů. Lapsus přišel až v samém závěru: obvinil Paroubka z toho, že má kontakty s organizovaným zločinem. To se nedá prokázat (navíc tomu nevěřím, předseda ČSSD je zkušený politický rutinér a ví, co si může dovolit). Zároveň Paroubka víceméně donutil, aby ho zažaloval (jinak by to vypadalo jako přiznání). Topolánek se nechal vyprovokovat, vypadl z role a Paroubka sice přetrumfl, jenže v soutěži, kde o palmu vítěze není co stát. Takové věci se dělat prostě nemají.

V životě – a taky v politice – musí člověk leccos zkousnout. Po střetnutí s agresivním soupeřem může mít dojem, že by od něho pes kost nevzal. Stoická zdrženlivost však přináší plody, i když nebývá divácky efektní.

Taky je třeba říci, že význam těchto posledních televizních duelů se poněkud přeceňuje: ti, kteří se chtěli rozhodnout, jsou už dávno rozhodnuti, a ti, co se dosud nerozhodli, k volbám nejspíš už nepůjdou. Balík hlasů, o něž se vede zápas, je v tuto chvíli už bohužel dost malý.

22. května 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.