UDÁLOSTI: Je možné úplně všechno?
Necituji těchto pár vět proto, že bych chtěl na jejich pisatele machrovat. Jen se mi zdá, že asi dost přesně vystihují obavy, které nejspíš sdílí i mnoho politiků. A ty obavy mi připadají liché.
Tak především: není vůbec pravda, že po nezdařeném třetím pokusu může Paroubek blokovat jakýkoli další krok. V tomto jediném případě je ústava naprosto přesná a jednoznačná. V článku 35, odst. 1 se praví: „Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže a) Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny“. Prezident tedy sněmovnu rozpustit nemusí, ale může, a záleží to jedině na jeho úvaze. A článek 17, odst. 2 praví: „Byla-li Poslanecká sněmovna rozpuštěna, konají se volby do šedesáti dnů po jejím rozpuštění.“ Termín je tedy rovněž jasně (a velmi krátce) vymezen.
Je zjevné, že tahle možnost je velmi výhodná už proto, že by nás zbavila povinnosti poslouchat v televizi příliš dlouho hulvátské výlevy předsedy ČSSD. Její nevýhodou je, že poslanci budou současně rozhodovat o tom, zda se vzdají mandátu, který kdoví jestli v nových volbách znovu získají, a budou o tom vědět.
Jako jakýsi problém se může jevit druhý pokus: Pověřený premiér musí se svou vládou předstoupit před sněmovnu do třiceti dnů. Když nedostane důvěru, vzdá se podle svého slibu současný předseda PS Vlček svého postu a všechno ostatní je v nejistotě. Dokonce poté, co by byl zvolen nový, není ten nový vázán žádným termínem, do kdy musí prezidentovi navrhnout premiéra (prezident jeho návrh nemůže odmítnout).
Není ovšem pravda, že by proceduru bylo možné protahovat libovolně dlouho. Libovolnosti se kladou v politice státu, kde aspoň jakž takž platí demokratické regule, do cesty neviditelné, ale mocné překážky. Tak například prezident není při výběru premiéra vázán takřka ničím: přesto je např. vyloučené, že by jím nyní mohl jmenovat Václava Upíra Krejčího nebo Ladislava Jakla. A podobně i zdržování má své nehmatatelné, ale mohutné limity.
Situaci po druhém pokusu ovlivní především to, co se bude dít v ČSSD. Pan Paroubek v ní už teď udržuje klid jen s jistým vypětím.
Ačkoli si od komunistů nelze za žádných okolností slibovat nic kloudného, nedá se vůbec vyloučit, že – zejména pokud se ČSSD destabilizuje – nazřou marnost nadějí vkládaných do Paroubka a jeho strany a realisticky kývnou na předčasné volby, zejména když výraznější oslabení sociálních demokratů jim slibuje slušný volební úspěch.
A hlavně a především: z minulého režimu jsme si odnesli přesvědčení, že jsme jen bezmocnými diváky toho, co se odehrává na politických prknech, která znamenají svět. To je ovšem názor nedůstojný svobodných občanů relativně demokratického státu. Paroubek i ČSSD jsou pod tlakem veřejného mínění. Veřejnost jej může zhmotnit nepřímo prostřednictvím svobodných médií i přímo veřejnými akcemi v rámci zákona. Proti slušně fungujícím médiím a uvědomělé veřejnosti se žádné velké zdržovačky prosadit nemůžou. Ve společnosti nevolníků, kteří si nechají všechno líbit, projde naopak leccos. Záleží to tedy taky na nás. A hodně.
Ze všech těchto tří důvodů mohou odpovědní a střízlivě uvažující politici dojít už po druhém pokusu k realistickému závěru, že plýtvat energií a časem na třetí pokus je vlastně zbytečné, a sáhnou po možnosti, kterou nabízí modifikovaný návrh novely ústavy, s nímž teď přišli zelení. Je vlastně milosrdnější, než zmarněný třetí pokus, protože umožňuje nastavit termín voleb s ohledem na politické okolnosti a potřeby volební kampaně.
5. listopadu 2006
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
