UDÁLOSTI: Je česká společnost ´levicová´?
Slova „levicový, levičák“, případně „pravicový, pravičák“ se u nás už za pár měsíců ¨po převratu začalo používat jako nadávka. Důvodem je pojetí politiky jako pokračování třídního boje jinými prostředky, jakési reziduum minulého režimu, které si s chutí osvojila celá polistopadová politická scéna. Opírá se o von Hayekovu koncepci moderních dějin jako zápasu kapitalismu se socialismem (každá ze stran sporu jen přikládá pojmům kapitalismus a socialismus opačná znaménka) a vedla k tomu, že bylo neobyčejně obtížné zformulovat něco jako společný státní či „národní“ zájem, respektive že tento zájem se stával čím dál tím mlhavějším.
Pojmy „pravice“ a „levice“ jsou poměrně bezobsažné: pravice je to, co je napravo od levice, a levice to, co je nalevo od pravice. Jaká levice, taková pravice, a naopak. Evropská politika v druhé polovině minulého století stála na soupeření stran socialistických, konzervativních a liberálních (Německo padesátých a šedesátých let je klasický příklad). U nás bylo toto rozvržení po listopadu 89 poznamenáno problémy s emancipací od ideologického balastu starého režimu. Nejpozději od roku 1948 se u nás uplatnilo ruské samoděržaví opřené po ruské říjnové revoluci o účelovou mesianistickou ideologii, tzv. marxismus-leninismus. Přitom starý režim jako takový se stal neobnovitelným poté, co se ho zřekla naše bývalá koloniální metropole, Rusko. (Paroubek má tedy pravdu, když mluví o tom, že návrat před listopad 89 není možný; je ale docela dobře představitelné takové společenské uspořádání, v němž rezidua minulé ideologie a po půl století sdílené samoděržavé tradice ovlivní kvalitu české demokracie.)
Slabost české „pravice“ není v „levicovosti“ české společnosti, ale v neschopnosti pořádně zformulovat své zásady a hlavně pořádně se zorganizovat. Zatímco „levice“ využila schopností bývalých komunistických manažerů druhého a třetího řádu, lidí se zkušeností s organizováním společenského života, i když zkušeností dosti specifických, zbytek polistopadového politického spektra stavěl buď na nesporném politickém talentu Václava Klause, bohužel znehodnoceném jeho autokratickými sklony, nebo na intelektuální anarchii, která počítala s tím, že se ideje (ostatně často problematické) prosadí samy, vahou své správnosti, bez organizace a bez stabilních politických institucí.
Důsledkem bylo, že „levicová“, postkomunistická část spektra je nyní pečlivě uklizená. Existují tam dvě relativně silné strany, ČSSD a KSČM, které všechno ostatní ve svém okolí pečlivě vyluxovaly. „Pravice“ stojí na jedné silné straně, ODS. Ta se dlouho vymaňovala z vlivu svého zakladatele, který nyní používá všech svých politických schopností, aby ji oslabil a posléze rozmetal. KDU-ČSL nebyla nikdy – a nyní nebude zvlášť – schopna se svou silou vyrovnat komunistům. To, co zbývá, je podivný močál, v němž je utopeno 5-10% voličských hlasů. Občas se z něho vztyčí málo životná politická příšera, aby se na krátký čas usalašila v poslaneckých lavicích, děsila své stoupence a těšila své protivníky svou rozhádaností a neschopností, a posléze beze stopy zmizela tam, odkud se vynořila. Navíc politické spektrum, kde na „pravici“ je silná ODS a dvě slabé strany, na „levici“ dvě relativně silné strany, nahrává levici díky volební reformě, jíž se kdysi podjali Klaus a Zeman. Ta i poté, co ji důkladně osekal Ústavní soud, upřednostňuje větší strany proti slabším. Takže jakápak „levicová“ společnost!
Nadcházející volby do Poslanecké sněmovny jsou nejvýznamnější od roku 1990. Bude se rozhodovat o tom, zda se otevře prostor pro doposud největší vnitropolitické změny i změny v zahraničně politické orientaci země. Zdá se, že občanská část politického spektra do nich vstupuje v takovém stavu, že musí spoléhat na chyby svých postkomunistických soupeřů. S tím ale zatím ještě nikdy nikdo žádné volby nevyhrál.
LN, 20.7.2009
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
