Podle skoro 90% populace musíme bránit svou suverenitu za každou cenu.

Méně lidí, ale pořád ještě většina (přes 61%) je přesvědčena, že musíme zvyšovat úroveň naší armády.

O něco víc lidí (skoro 64%) si ovšem myslí, že kdyby k něčemu došlo, stejně se neubráníme. A skoro 60% považuje za zbytečné o obraně vůbec uvažovat, protože o takové malé zemi, jako je ČR, stejně rozhodují velmoci.

Pokud jde o spojenecký svazek, jehož jsme nyní členy, tj. o NATO, je přes 70% lidí u nás přesvědčeno, že naše členství v něm zvyšuje stabilitu a mír v Evropě. Zároveň se nadpoloviční většina domnívá, že členství v NATO je formou podřízení ČR cizím velmocem, a podle asi poloviny rozhodnutých zvyšuje nebezpečí, že naše země bude zatažena do vojenského konfliktu.

Výsledky jsou, jak vidno, poněkud chaotické: svou suverenitu sice musíme hájit za každou cenu, ale stejně se neubráníme a nakonec o nás rozhodnou velmoci. Proto má přinejmenším část z těch, co chtějí hájit svou suverenitu, pochybnosti, zda je třeba zvyšovat úroveň naší armády, a většina lidí považuje náklady na zbrojení za zbytečnou zátěž rozpočtu.

Naše členství v NATO sice zvyšuje mír a bezpečnost v Evropě, ale za tu cenu, že nás podřizuje cizím mocnostem a roste nebezpečí, že budeme zataženi do vojenského konfliktu (který zjevně nemáme zapotřebí).

Výsledky je těžko charakterizovat jinak než jako projev jakéhosi pohodlného defétismu. Svou suverenitu musíme hájit, ale zbraně k tomu nepotřebujeme. Proto se nakonec samozřejmě neubráníme a rozhodnou o nás velmoci. Způsoby a techniky hájení suverenity za těchto okolností jsou nejasné, všem je jasné jenom to, že nemají šanci na úspěch. Tento odhad je realistický, opravdu nemají.

Ve skutečnosti každý stát může úspěšně bránit svou suverenitu, pokud nebude dělat hloupé chyby a poučí se ze své minulosti.

Základní předpoklad „uhájení suverenity“ je chtít se opravdu a upřímně bránit. Pokud se bránit opravdu a poctivě nechceme, nepomůže nám ani ten nejsilnější spojenec. Pokud chceme, budeme jako malá země silné spojence potřebovat – tak to na světě chodí.

Spojenectví, při kterém na spojence naložíme své starosti, on bude pečovat o naši bezpečnost a my budeme zatím v klidu rozvíjet svou „suverenitu“, neexistuje snad ani v pohádkách. Spojenectví znamená závazky a vzájemnost, za spojenectví se platí. A taky: dva jsou víc než jeden, zato mají obyčejně o něco víc nepřátel.

Spojence sice potřebujeme, ale můžeme si vybrat. Za války a po ní jsme si například vybrali Rusko a vybrali jsme si špatně. Pravda, neměli jsme příliš na vybranou a výběr ovlivnilo selhání západních spojenců na prahu druhé světové války. Dnes na výběr máme. Když se na naše západní vazby vykašleme a vybereme si Rusko, nikdo nám v tom bránit nebude. Pokud bychom pak chtěli zpátky, už to tak jednoduché nebude.

Spojence si vybíráme podle důvěryhodnosti. USA je spolehlivější spojenec než západní Evropa. Západní Evropa i USA jsou nám o hodně bližší a jsou důvěryhodnější než Rusko. Západní Evropa i USA budou respektovat demokratické uspořádání české společnosti (pokud nám ovšem o ně jde). S Ruskem by byly problémy.

Můžeme se ovšem taky rozhodnout, že žádné spojence nepotřebujeme, protože by omezili naši suverenitu. To jediné není malé zemi dovoleno: pak bude stoprocentně platit, že se stejně neubrání a rozhodnou o ní velmoci. Které, to už na nás záležet nebude. A o suverenitě si pak nějaké to desetiletí budeme moci nechat nanejvýš tak zdát.

25. února 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.