Část první: Rusko jako problém.

Rozhodl jsem se napsat tento větší článek, přestože se věnuji převážně na vnitropolitické situaci v ČR. Rusko či vztahy k Rusku totiž byly a v současné době jsou i vážným českým vnitropolitickým problémem. Vezměme jen v úvahu, jak se jím zabývali už Havlíček, Palacký a Masaryk.

Zároveň je Rusko v současné době problémem číslo jedna české zahraniční politiky. Summit v Bukurešti, to, co mu předcházelo i to, co nyní následuje, to potvrzuje. Rusko představuje pro malou Českou republiku, která byla přes čtyřicet let jeho kolonií, jisté ohrožení. Strach má ovšem velké oči – bylo by chyba si Rusko démonizovat, jde o věcný pohled.

Rusko zůstalo i po rozpadu SSSR silnou supervelmocí. Má k nám (prostorově) blízko a skoro bych řekl, že i ono nás vnímá jako součást „blízkého zahraničí“.

Ruský světonázor, a tedy i chápání politiky, ovlivňovalo a ovlivňuje pravoslaví, starší forma křesťanství. V tomto duchovním prostředí se obtížněji prosazuje oddělení světského a duchovního nároku, dělba mocí, sekulární stát, hlavní vymoženost západního křesťanského světa. Stát je stále v pokušení vznášet nárok na duše svých občanů.

Rusko nikoli svou vlastní vinou prodělalo v době vrcholného evropského feudalismu tragickou kalvárii, která je na staletí izolovala od Evropy. Důsledky toho jsou cítit ještě dnes.

Rusko je posedlé pocitem ohrožení ze Západu, který bohužel často nebyl bezdůvodný. Zároveň má potřebu řešit své vnitropolitické problémy expanzí navenek. Kombinace stálého, z pragmatických důvodů uměle živeného pocitu ohrožení a potřeby expandovat dala vzniknout agresivní mesianistické ideologii zformulované už někdy v šestnáctém století slavnou tezí „Moskva – tretij Rim, i četvjortovo ně budět“, která se nejdokonaleji zhmotnila v osmdesátileté epizodě bolševismu. Ten poškodil Rusko i ty, kteří byli v těch letech donuceni s ním jeho osud sdílet. Přes velké změny, které v Rusku po pádu bolševismu nastaly, se zdá, že se s tímto neblahým staletým dědictvím zatím nedokázalo pořádně vyrovnat. Zejména s pocitem ohrožení umějí i současní ruští diplomaté znamenitě švejkovat.

Všechno to, co tu bylo uvedeno, neznamená nějakou bytostnou špatnost Ruska, jsou to věci, které se navršily v neblahém historickém vývoji, a jsou v zásadě odstranitelné, jen se s nimi Rusům v mnoha ohledech dosud nepodařilo pohnout. Je to jejich problém, my jim v tom pomoci nemůžeme. Musíme brát Rusko takové, jaké momentálně je, a to znamená také s velkou ostražitostí.

Nelze také popřít, že mnozí lidé na Západě i u nás (různí morální absolutisté) Rusku v mnoha ohledech křivdí. Po zhroucení bolševického impéria se zbavilo vnějších kolonií, jejichž udržování bylo zjevně nad síly metropole: jednak musela dbát o to, aby tam byl při zachování závazného a krajně neproduktivního státního hospodaření vyšší životní standard a za tím účelem je často dotovat, jednak je musela vždy po čase znovu dobývat (NDR, Maďarsko, ČSSR). Dalším racionálním krokem bylo vytvoření SNS, jakýsi pokus o ruský Commonwealth. Obojí ovšem vyvolalo dezintegrační tendence přímo v Ruské federaci. Čečenský problém, pokusy oligarchů rozchvátit Rusko a v souvislosti s tím nebývalé propojení ekonomické a politické sféry – s tím vším se museli Rusové vypořádat.Problém nebyl v tom, že tomu čelili, nýbrž ve způsobu, jak tomu čelili. Málokdo je schopen nazřít, že politika čečenských lídrů byla od počátku naprosto nerealistická: požadovali úplnou samostatnost (mimo SNS), napojili se v úsilí o její dosažení na radikální islámská uskupení a pokusili se tuto revoluci exportovat do svého sousedství. Strašné zkušenosti Čečenců se Stalinovou hrůzovládou činí tuto politiku svým způsobem pochopitelnou, to jí však ani trochu neubírá na nesmyslnosti.

Problém byl v tom, že Rusko tento problém řešilo vojenskou anexí, fyzickou likvidací umírněných čečenských lídrů a vytvářením loutkové „samosprávy“. A pokud jde o oligarchy, že sáhlo k podezřelým zpolitizovaným procesům a zdá se, že i k politickým vraždám.

To je třeba uvést jako jakési historicko-politické expozé k nynější situaci.

(pokračování)

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.