Sotva utichla toskánská aféra předsedy ODS Topolánka, vynořily se v novinách spekulace o tom, že zuřivé nepřátelství mezi oběma největšími politickými stranami je jen divadélko pro voliče. Za kulisami se přitom už čile jedná o povolební velké koalici.

Velká koalice je ovšem dost nepravděpodobná. A nejde jen o to, že by se oba soupeři, dnes do sebe zuřivě zakousnutí, předvedli svým voličům jako nedůvěryhodní šašci – bylo by to podstatně horší než někdejší opoziční smlouva, protože tenkrát jednak nešlo o koalici v pravém slova smyslu a navíc dohoda Klause se Zemanem byla vynucená intrikami prezidenta Havla a jeho spojenců, kteří chtěli využít ve svůj prospěch skutečnosti, že se obě velké strany nedokážou domluvit, a snažili se připravit Zemana a Klause o plody volebního úspěchu. (Nechci opoziční smlouvu hájit, jen upozornit na rozdíly.)

Pokud jde o vyhlídky spolupráce obou velkých stran, jsou k dispozici dvě zkušenosti s Jiřím Paroubkem. První se týká jeho premiérování v letech 2005–2006. Svůj pozoruhodný úspěch (znovuvzkříšení ČSSD) založil na tom, že zrušil dosud platné tabu: začal vědomě, plánovitě a systematicky spolupracovat s KSČM v míře, jakou si jeho předchůdci Špidla a Gross nedovolili. Vládní koalice ČSSD – KDU-ČSL – US-DEU existovala v mnoha ohledech už jen formálně.

Druhá zkušenost je povolební pokus o dohodu ČSSD s ODS: ztroskotal na tom, že se Paroubek za zády svých partnerů dohodl s Kalouskem a vzniku koalice ČSSD s KDU-ČSL podporované z pozadí komunisty zabránila jen vlna nevole, jež se u lidovců zdvihla nad tímto Kalouskovým veletočem.

V obou případech se předseda ČSSD nepředvedl jako zvlášť důvěryhodný partner pro jednání.

Ale i když věc vezmeme čistě technicky: je krajně nešikovné vládnout v koalici s někým, kdo má v případě nutnosti v záloze dalšího potenciálního spojence, zvlášť takového, s nímž by si v řadě věcí lépe rozuměl: taková situace by nastala v případě, že by ČSSD měla většinu ve sněmovně s ODS, ale i s komunisty. Když taková situace nenastane, bude mít naopak ODS většinu s lidovci a TOP 09 (pokud se TOP 09 podaří překonat pětiprocentní hranici, což je pravděpodobné, a pokud se to nepovede žádné další straně, což je taky pravděpodobné). V tom případě by zase pro ni bylo pohodlnější spojit se s těmito stranami, k nimž má blíž než k Paroubkově ČSSD.

Jediný volební výsledek, který by nutil obě strany o velké koalici uvažovat, je opakování patu z voleb v červnu 2006. Pak by ovšem v záloze zůstávali různí přeběhlíci alias konstruktivní poslanci: obě strany právě v uplynulém období prokázaly velkou zručnost v jejich obstarávání a dokázaly tak otrávit své voliče i veřejnost jako celek. Velká koalice by za těchto podmínek nebyla o nic stabilnější než vláda s přeběhlíky a ustavičně by hrozilo nebezpečí, že se v něco podobného převrátí.

Na základě toho všeho je řeči o hrozící velké koalici těžko považovat za něco jiného než za účelové strašení: nevolte je, dáváte zároveň hlas druhé straně, kterou přece volit nechcete. Není náhoda, že horlivým šiřitelem poplašných zpráv je předseda KSČM Filip: po komunistickém zvyku nabízí místo oportunistů z ČSSD svou zásadovou a pevnou stranu. Ovšem, v jednom mu voliči mohou věřit: on se s ODS v žádném případě nespojí a ODS s ním taky ne. Topolánkova ODS tak výrazného a politicky organizovaného protivníka nemá: Je na tom stejně jako Klausova ODS v roce 1997: má proti sobě nevýrazné strany (ještě o hodně nevýraznější než tehdy Klaus), hradního pána, opozici ve vlastní straně a silnou novinářskou lobby. S tím rozdílem, že nejde o „bratrstvo pravdy a lásky“, nýbrž o „bratrstvo neviditelné ruky trhu“. Obsah různý, technika je ovšem stejná: nepolitická politika. Filip aspoň říká: Volte KSČM. Ti druzí říkají jen: Nevolte Topolánkovu ODS.

Co si tito lidé mohou slibovat? Když budou úspěšní, Paroubek s převahou vyhraje volby. Žádnou velkou koalici nebude potřebovat. ODS bude poražená a rozvrácená, dát ji do pořádku bude nadlidský úkol. V ČR nebude minimálně po čtyři roky žádná pořádná opozice. To by bylo nepříjemné i v případě, kdyby ČSSD byla standardní strana tradičního typu. Jenže ČSSD – tedy ČSSD pod Paroubkovým vedením – je a po volebním vítězství bude ještě víc stranou zcela nového typu. Hrajete si s ohněm, holoubkové.

LN, 18.8.2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.