Rozhodnutí Ústavního soudu, jímž odložil vykonatelnost prezidentova rozhodnutí o termínu předčasných voleb, není zajímavé jen z toho hlediska, zda překročil své pravomoci, tedy z formálních důvodů. A to mimo jiné i proto, že úvahy o ústavnosti či neústavnosti se vždycky vedou v určitém společenském kontextu, nedají se z něho vypreparovat, i kdyby se o to ti, co je vedou, sebevíce snažili.

Podstatná věc je, zda ve společnosti, která se rozhodla přijmout demokratické pořádky, je všeobecná dobrá vůle. Tam, kde chybí, přestávají být demokratické instituce funkční a zákony pozbývají smyslu.

Česká společnost vykazuje od vzniku samostatného českého státu postupný úbytek dobré vůle. Ten vyvrcholil v posledních třech letech. Nejprve Mirek Topolánek neprojevil na podzim 2006 dost dobré vůle (jistě, potřeboval by k tomu spoluúčast prezidenta Klause), aby umožnil Paroubkovi pokus o sestavení vlády.

(V případě Paroubkova neúspěchu by se s největší pravděpodobností otevřela příležitost k předčasným volbám, které by určitě nebyly skončily patem.) Místo toho zvolil labilní vládnutí s podporou dvou přeběhlíků, které nemohlo skončit jinak, než jak skončilo.

Během Topolánkova vládnutí neprojevil Jiří Paroubek ani minimum dobré vůle k tomu, aby vymezil aspoň nějaké meze své politice totální revanše. Na špatné odpověděl ještě horším. Jeho vinou se do české politiky dostalo tolik nenávisti, kolik v ní od listopadu 1989 nebylo. Všechno vyvrcholilo odstřelem vlády na jaře t. r.

Během tohoto způsobu vládnutí se Poslanecká sněmovna stala naprosto nefunkční, hlasování záviselo na rozhodování několika politicky nedefinovaných individuí, která měla široké možnosti pro vydírání vlády i opozice. Není divu, že morální autorita této instituce postupně klesala na minimum.

V době nejhlubšího úpadku po pádu vlády se obě největší strany dokázaly dohodnout aspoň na jakéms – takéms přemostění krizového období a na prosazení předčasných voleb, od nichž bylo možné si slibovat jakési zlepšení.

V této situaci nastoupil Ústavní soud: uprostřed příprav voleb a volební kampaně tento křehký konsensus prostě odpálil formálním opatřením, jímž de fakto zabránil konání voleb v dohodnutém termínu a možná i konání předčasných voleb vůbec.

Rozhodnutí jsou teď v rukou Ústavního soudu. Je z povahy věci neovlivnitelný. Politika se dostala na úplně vedlejší kolej. Ústavní soud zároveň chtě nechtě tlačí politiky k pokusům jeho rozhodnutí a jeho pravomoci obejít. Důsledky odložení voleb budou katastrofické: budeme odkázáni na vládu se slabým mandátem, na nefunkční Poslaneckou sněmovnu, jíž v této situaci lidé právem pohrdají. Tyto instituce by měly přijmout zásadní a nepopulární opatření čelící hospodářské krizi. Lidé ztratí poslední zbytky důvěry v akceschopnost demokracie.

Ústavní soud není jediným viníkem politické a ústavní krize: je však viníkem posledním a hlavním. Přitom jeho role v ústavním systému ČR je klíčová. Dá se přirovnat roli rozhodčího při fotbalovém zápase, jehož úkolem je dbát na to, aby hráči nefixlovali. Nesmí ale rozhodovat tak, aby jim úplně bránil hrát. Ve svém neslýchaném rozhodnutí dal přednost fanatickému a omezenému fundamentalismu a projevil naprostý nedostatek dobré vůle. Je to výstřel z Aurory, který zahájí zničující střetnutí mezi zákonodárnou a soudní mocí?

Lidovky.cz, 2.9.2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.