České předsednictví EU, přesněji řečeno české Ministerstvo práce a sociálních věcí se dostalo do konfliktu s Evropským parlamentem. Spor je o to, jak nejlépe sladit rodinný a pracovní život občana a dát prostor mezigenerační solidaritě jak v péči o děti, tak pokud jde o odpovědnost vůči starším a závislým osobám. (Tato zlatá slova jsem opsal z tiskové zprávy Evropského parlamentu, vydané dne 5. 2. 2009.)

Evropský parlament vychází z tzv. barcelonských cílů, přijatých v roce 2002, tedy ještě před vstupem postkomunistických zemí do EU. Podle zmíněné tiskové zprávy jde mimo jiné o to, aby členské země zavedly do roku 2010 zařízení pro péči o děti pro 90% dětí ve věku od tří let do věku povinné školní docházky (tedy to, čemu se u nás říká školky) a pro nejméně 33% dětí ve věku do tří let („jesle“).

Ministr Nečas si dovolil požádat o otevření diskuse k barcelonským cílům, protože nové země EU mají v této věci specifické zkušenosti, jež by měly být zohledněny. Upozornil, že kromě potřeby zvýšit zaměstnanost je třeba přihlížet i ke svobodě rodin a zájmu dítěte. Rozhodnutí o způsobu péče o děti by mělo být ponecháno na rodinách samotných. V souladu s politikou rovnosti žen a mužů je podle něho i to, že se neplacená práce rodičů při péči o děti považuje za plnohodnotnou a společensky relevantní alternativu výdělečné práce.

Evropský parlament je ovšem jiného názoru. Ve zmíněné rezoluci se mj. octl i pasus: „Poslanci rovněž vyjádřili obavy v souvislosti s návrhem českého předsednictví považovat péči za děti za „plnohodnotnou alternativu profesního života“, který podle jejich návrhu směřuje k tradičnímu rozdělení práce mezi muže a ženy, tj. k tradičnímu pojetí, kdy je muž pracovníkem na plný úvazek a o jeho osobní potřeby se starají „neviditelné ruce“ (žena), které pečují o dům a rodinu.“ Tento zjevně zlomyslný a dezinterpretující dodatek do zprávy propašovali dodatečně evropští zelení.

Bruselští krasoduchové bohužel nemají zkušenosti s bolševickým pojetím společenského života od narození do smrti. Já jsem měl to štěstí, že jsem unikl jeho první fázi (ve školce jsem byl jeden den někdy buď ještě za protektorátu nebo těsně po jeho skončení a byl to zážitek dosti příšerný, na který do smrti nezapomenu). Druhé a konečné fázi neuniknu, protože v oblasti „péče o seniory“ bolševismus ještě setrvačností pokračuje. Moje děti mají naději, že se dožijí lepších konců, ale začátky si užily naplno (v šedesátých a sedmdesátých letech byla plná zaměstnanost otce i matky sociální nutností).

Problém je v tom, že dítě se jako člověk nerodí, rodí se v podstatě jako zvíře a člověkem se teprve stává v procesu výchovy, v kontaktu s matkou, otcem, příbuznými, ve vztazích, v nichž se uplatňuje svoboda, ale především autorita. Školka a hlavně jesle jsou nouzovým řešením, kde je dítě ponecháno na pospas „kolektivu“, protože personál nemůže rodičovskou autoritu nahradit (a nemá na to ani dost času). Vertikální vztahy, dané láskou, úctou a autoritou, jsou nahrazené horizontálními, v nichž rozhoduje síla, agrese a brutalita. Četl jsem kdysi sci-fi povídku, v níž potměšilí mimozemšťané zničili lidskou civilizaci tím, že vyvraždili všechny lidi nad pět let. To, co přežilo, se záhy proměnilo ve smečky zdivočelých agresivních zvířátek. Bolševismus znamenal v předškolní výchově společenský experiment přesně této povahy. Nicméně bylo tu jakési světlo na konci tunelu: totiž naděje, že z tohoto koncentráku se každý posléze prožije do jakés-takés svobody. Pokud jde o seniory, byla situace daleko horší. Z ústavů, které na ně čekaly a kde panovaly poměry ještě horší než v těch pro malé děti, se odcházelo jen nohama napřed do krematoria.

Problém je v tom, že ani ve svobodné společnosti nelze slušnost a kulturnost naordinovat ve všem všudy zákonem. Účelem sociální péče je dát lidem možnost volby. Kdo chce děti posílat do jeslí a školek, nutí ho k tomu jeho sociální situace či jeho společenské ambice, měl by tu možnost – na vlastní zodpovědnost, jak jinak - mít. Z toho hlediska jistě není v pořádku, že síť jeslí se u nás po převratu úplně zhroutila a o školky je taky nouze. Nabídka by přitom měla odpovídat poptávce, nevím, jaký smysl má stanovit předem nějaké normy. 33% dětí v jeslích je údajně něco, čeho se nepodařilo dosáhnout ani v době bolševismu. Zároveň je třeba respektovat to, že dítě je citově daleko víc vázané na matku a soužití s matkou pro ně má zásadní význam (tím nemá být řečeno, že by se muži nemohli a neměli snažit převzít větší díl práce v péči o dítě, než je dosud zvykem). Možnosti domácí práce (což v éře internetu není až takový problém) a částečných úvazků jsou schopny snížit asociální důsledky „nouzových“ řešení typu jeslí a školek.

Možná že se to některým agresivním modrým punčochám bude zdát málo. Pro ně bych navrhoval jiné řešení, lékařská věda v něm už, pokud se nemýlím, udělala první krůčky. Bylo by třeba dotovat program, který umožní tyto bytosti na základě jejich výslovného přání předělat na chlapy. Čímž by byl jejich problém vyřešen.

8. února 2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.