UDÁLOSTI: Edmond Dantès z Vysočiny
Miloš Zeman je Edmond Dantès nejnovější české politiky. Vládl celkem čtyři roky, což stačilo k tomu, aby ho i podprůměrně inteligentní a nadprůměrně otrlí spolupracovníci měli plné zuby. Vyhazovu čelil dobrovolnou rezignací na všechny funkce kromě pojištěnce VZP a odebral se do lesa, kde se podle vlastních slov cítil fajn. Ze své skrýše se nechal vylákat pouze jednou, při prezidentské volbě v roce 2003, protože cítil, že ho lid potřebuje. Pro nové vedení ČSSD byla ale představa mít expředsedu na Hradě totéž jako mít v doma koupelně vzrostlého aligátora. Postavili ho jako kandidáta a pak ho korporativně „odvolili“. Rozezlený Zeman se ocitl ve složitější situaci než Dumasův hrdina, tomu bylo zápolit se čtyřmi zrádci, zde jich bylo asi 27 (přesné číslo si nepamatuju a nestojí mi za to ho dohledávat). Pořídil si tedy jejich registr svazků v podobě jakési nasimulované karetní hry, odebral se na Vysočinu a čekal na svůj den.
Ten se dostavil po nástupu Jiřího Paroubka do premiérského křesla a do čela strany. Oba pánové se z minula upřímně nenáviděli, ale teď je spojil společný zájem: Paroubek vycítil, že by mu expředseda mohl být ve straně a v předvolební kampani užitečný, a Zeman si s tichou nadějí listoval ve svých kartách.
Když Paroubkovi pomohl, ukázalo se bohužel, že by velmi stál o to, dělat mu nadále podobného poradce, jakého dělal pan Skupa Spejblovi, a navíc, že by se stejně rád zmocnil hlav sedmadvaceti zrádců a umístil je na Staroměstskou mosteckou věž (to je samozřejmě přehnané, ale ne zase až tak moc). Jenže pan Paroubek už od pana Zemana nic nepotřeboval, a tak ho bez okolků vyhodil.
Tím se panu Zemanovi situace zjednodušila. Místo 27 nepřátel měl rázem jednoho, ale zato mohutného jako mastodont. A zorganizoval během tří let tři velmi zdařilé protiakce.
Nejprve pomohl ODS a jejímu předsedovi ke dvěma konstruktivním přeběhlíkům, s nimiž pak Topolánek hravě sestavil jakž takž funkční vládu. Paroubek běsnil, ale to bylo asi tak všechno, co mohl dělat. Poté během druhé prezidentské volby pomohl svému příteli Klausovi k prezidentskému trůnu, zatímco Paroubkova kandidáta Švejnara nechal tahat za kratší konec. Z přípravy akce se zachovala pouze obrazová dokumentace bez zvuku, takže o její podstatě lze pouze spekulovat. Nicméně výsledek se dostavil. A nakonec před právě proběhnuvšími volbami sestavil s pomocí svých někdejších ministrů, dnes víceméně důchodců, stranu, fungující jako fekální vůz na odsávání sociálně demokratických hlasů. Odsát se podařilo zmíněných 4,33% hlasů, čili málo na to, aby pan Zeman se svou suitou zamořil na čtyři roky poslaneckou sněmovnu (což je představa pro každého politického pozorovatele dosti hrůzná), ale dost na to, aby se mohl ke svým spolupracovníkům zachovat stejně velkoryse jako Edmond Dantès k rejdaři Morrelovi, který se mu snažil nezištně pomoci (strany nad 3% dostávají solidní státní podporu). Zato Paroubek přišel o skutečné volební vítězství i o předsednické křeslo ve straně a je na tom teď bezmála jako zlotřilý baron Danglars poté, co na něj dopadla Dantèsova mstící pěst.
Miloš Zeman odjíždí teď zpátky do žďárských lesů. Nedoprovází ho sice krásná Haydée, dcera janinského paši (naše ústava zakazuje jak institut otroctví, tak bigamii, a navíc pan Zeman má nepochybně raději becherovku). Ale, věcně vzato, není zrovna on na prahu toho divokého povolebního chaosu, který nás čeká, tím nejšťastnějším? Vždyť se mu konečně splnil jeho sen!
30. května 2010
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
