V obou případech (jak v tom Špidlově, tak v tom Topolánkově) šlo (respektive jde) o jakési polidštění jednoho nevábného útvaru, který vykvetl na smetišti polistopadové politiky (ČSSD v prvním, ODS v druhém případě). A zároveň o pokus smazat výsledný dojem z opoziční smlouvy: jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou.

Problém někdejší ČSSD a ODS byl problém lídrů těchto stran: Zemana a Klause. Zeman ČSSD doslova vydupal ze země, ale během poměrně krátké doby ve funkci premiéra se stal vzhledem ke své labilní psychice a výstředním názorům pro řadu svých spolupracovníků nesnesitelným. Lidsky pochopitelný nesouhlas se Zemanovou politikou se u jeho sociálně demokratických oponentů pojil s obavou, že může stáhnout stranu, a tedy i je, do záhuby. Klaus stranu sice vyvprostil z politické krize po sarajevském atentátu (k němuž ovšem sám přispěl svou předchozí politikou), pak ale v roce 2002 stranu dovedl k volební porážce. To, co dokázal před volbami coby stranický lídr veřejnosti nabídnout, byla směs dogmatického neoliberalismu a fanatického nacionalismu. Ukázalo se, že to nestačí. Zároveň se taky projevilo, že i v opoziční smlouvě tahal za kratší konec.

Oba lídři se nezávisle na sobě realisticky rozhodli své funkce opustit. Oba nahradil nemilovaný nástupce. Pokud jde o Špidlu, Zeman se nejspíš domníval, že jím bude z Vysočiny manipulovat jako loutkou, Špidla se vzepřel (těžko mohl udělat něco jiného). Nato byl označen za „nejméně líného“, zhatit jeho volbu se už Zemanovi nepodařilo. Tím byl s podporou vedení a zčásti i členské základny ČSSD odstartován pokus o sociální demokracii s lidskou tváří.

I Topolánek byl zvolen jako představitel regionů proti Klausově vůli („falešný a prázdný Topol“). Jeho zvolení vyvolalo paniku mezi Klausovou zlatou mládeží (Zahradil, Tlustý, Nečas). V době, kdy byla ODS v opozici, pokračoval v odpudivé a nekorektní silové politice svého předchůdce a ze všech sil házel Špidlovi klacky pod nohy. Situace se změnila až v souvislosti s volbami 2006. V té době už ovšem držel otěže sociální demokracie pevně v rukou Paroubek a oplácel Topolánkovi jeho agresivitu vůči Špidlově ČSSD měrou vrchovatou.

Bývalí lídři obou stran si udrželi jisté pozice (Klaus v tom byl jako obvykle šikovnější) i spoustu stoupenců.

Pokus o reformu stranické politiky byl jak ve Špidlově, tak v Topolánkově případě aspoň z části vynucený a jen napůl vědomý. Je otázka, zda za tím stál aspoň trochu nějaký program, nebo zda se tak prostě „vyvinula situace“. Oba měli i povahově leccos společného: Špidla byl autista, člověk, který si vede svou a názory bližních ho příliš nezajímají. Topolánek projevuje jakousi pubertální vzpurnost, která se lidem nelíbí. Politik v čelné funkci samozřejmě musí mít svou hlavu a musí umět vzdorovat nevyžádaným radám z nejrůznějších stran: u Špidly i u Topolánka to budilo, respektive budí dojem, že na svou funkci nestačí.

Oba vyhráli volby nejtěsnějším možným způsobem. Špidla vytvořil vládu s minimální většinou jednoho hlasu. Zároveň dokázal až do konce důsledně odolávat pokušení vládnout tak či onak s komunisty, s nimiž by měl pohodlnou většinu 111 hlasů. Myslím, že to dodnes nebylo náležitě oceněno.

Topolánek se po volbách ocitl v ještě složitější situaci. Volby skončily patem, poté se choval chaoticky, opustil plán koalice s malými stranami a pokusil se o dohodu s Paroubkem, čímž rozjel katastrofální procesy v KDU-ČSL, která byla dlouho jeho nejvěrnějším spojencem. Nevyužil situaci, kdy měla ODS obrovský náskok v preferencích, a raději utvořil vládu s pomocí dvou přeběhlých sociálních demokratů, o jejichž motivech panují srozumitelné pochybnosti.

Obě vlády byly (Topolánkova ještě je) i díky pestrosti koalicí velice vratké, což poznamenalo a poznamenává jejich akceschopnost. Za Špidly se v ČSSD hlásila ke slovu levice, kdežto KDU-ČSL se postupně stávala faktickým spojencem ODS. Bylo nebezpečí, že napětí koalici roztrhá. Situace Topolánkovy koalice je jednodušší, ale o nic lepší. Ve Straně zelených existuje mohutná sociálně demokratická depozitura, KDU-ČSL si připravuje půdu pro dezerci (voliči by ovšem tohle chování mohli po zásluze ocenit tím, že ji nechají propadnout do mimoparlamentního podsvětí), i v samotné ODS bují vzpoura „pravověrných“.

Ale i Topolánek (jako před ním Špidla) se pokusil a ještě pokouší dokázat, že strana poznamenaná fundamentalismem a nesnesitelným kverulantstvím se může a má snažit koexistovat s dalšími, menšími politickými subjekty v rámci civilizovaného politického prostředí, kde nejde o cynickou manipulaci a zničení slabšího, ale o rozumnou domluvu. Možná o tom neví, ale i pak mu to slouží ke cti.

Špidlův pokus skončil totálním krachem. Jeho přívrženci se buď přidali k Paroubkovi, který představuje přímý opak jeho politiky, nebo z politiky zmizeli. Paroubek rozbil Špidlův pokus na padrť a zvolil tu nejpohodlnější cestu: politiku postavenou na nenávisti a na spolupráci s komunisty. Je to návrat ke klausovskému a zemanovskému stylu a jeho další vyostření a „zdokonalení“.

Jak dopadne Topolánek, je v tuto chvíli ještě věc otevřená: zpočátku slavil úspěchy, čím dál tím víc se ukazuje slabost vlády a obtížnost prosazovat nepopulární, byť i nutné kroky. To, co bude následovat, pokud jeho vláda padne, jsme po listopadu 1989 ještě nezažili. A bude zajímavé sledovat, zda v této situaci ze Špidlova i z Topolánkova pokusu vůbec něco zbude. Bez ohledu na to jim je třeba přiznat dobrou vůli a jakousi úpornost, což je v české politice věc poměrně řídká. Zároveň se bohužel nabídne sama od sebe pochybnost, zda konce jakéhokoli českého státu mohou být vzhledem k zvláštnostem české společnosti jiné než špatné.

25. května 2008

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.