Ministerstvo zahraničí před časem (nakonec) projevilo ochotu pomoci 14 rodinám syrských uprchlíků z Jordánska (celkem cca 70 lidí) s vážně nemocnými dětmi. Fakultní nemocnice v Motole, která se měla na léčbě podílet, však ministerstvu sdělila, že děti nemůže přijmout, a to buď z důvodu extrémní náročnosti léčby a s tím spojenými vysokými náklady, nebo kvůli vysoké pravděpodobnosti její neúspěšnosti. Tak to aspoň napsal ministr vnitra Chovanec ve zprávě pro vládu (cituji dle Práva). Ministerstvo nato pozastavilo přípravu pomoci. Pokud je to pravda, znamená to: rádi Vám pomůžeme, ale musíme mít jistotu, že to nebude moc drahé a že nám přitom nezhebnete. To je tzv. limitované samaritánství. Nemá ČR náhodou na víc? Nejde přece o žádnou uprchlickou vlnu.

Dokonce už i Lukáš Jelínek v Právu se ptá: budeme připraveni stabilizovat Afriku též vojensky? To je dost zásadní otázka, bez toho se zjevně stabilizovat nedá, a samozřejmě to narazí na velký odpor Ruska i Číny, v jejichž zájmu je větší či menší destabilizace Západu.

Europoslanec KDU-ČSL Zdechovský píše: „Kvóty v žádném případě nejsou řešením, protože pouze přesunují problém s uprchlíky jinam a vůbec neřeší jeho podstatu.“ To je ovšem demagogie. K řešení podstaty problému taky patří, že se hned ulehčí nejvíc zatíženým zemím a zabrání se např. jejich politickému zhroucení nebo škodám menším, ale podobným. Že je to jen okamžitá „první pomoc“ a že musí následovat další zásadnější kroky, je přece jasné každému. Ale když chcete poskytnout první pomoc tonoucímu, musíte ho taky napřed vytáhnout z vody. Co všechno si jsou lidé schopni vymyslit, když jde o to, jak se vykroutit: opravdová, účinná pomoc v nouzi je vždycky spojena s určitým nepohodlím. Tak to už na světě chodí.

Ministr Zaorálek vysvětlil, proč podle jeho názoru ČR neopotřebuje na svém území předsunuté sklady amerických těžkých zbraní: „Pro mě je základní ustanovení Severoatlantické smlouvy, že každá země má za úkol zajistit bezpečnost vlastního území. Takže my musíme být schopni svou bezpečnost hájit sami, na ni máme uvolňovat lidi a prostředky. Teprve kdyby to nešlo, tak o to můžeme žádat někoho jiného.“ Tak za prvé: kdybychom byli schopni svou bezpečnost hájit sami, nebudeme potřebovat žádné spojence. A za druhé, až zjistíme, že to nejde, bude už pozdě.

Armáda ČR chce zvětšit svou bojeschopnost tím, že si bude vydržovat a vyzbrojovat „aktivní zálohy“ v počtu až 5000 mužů. Mám trochu obavy z toho, nakolik tím klesne celkový pocit bezpečí pro občany v ČR. Pamatuji se na případ (ještě za Starých pořádků“, tj. za demokracie), kdy jeden útvar „aktivních záloh“ (nebo snad dva?) nacvičoval útok na SRN. Zároveň to byli lid, ochotní zavírat lidi za odlišné názory (např. kritiku poválečných represí proti německým civilistům před 70 lety) do koncentráků – tedy v lepším případě. Ve společnosti úplně mravně rozvrácené, bez skrupulí a se špatně potlačovanými sklony k násilí, znamená vyzbrojovat větší skupiny lidí zároveň podporovat extremismus. Taky bývá pravidlem, že ozbrojenci tohoto typu jsou schopní si vyřizovat účty jen s těmi, co ozbrojeni nejsou. Když narazí na opravdový, organizovaný ozbrojený odpor, zpravidla se podělají. Chtělo by to tedy ještě promyslet.

Víkendová rekonstrukce bitvy u Waterloo se belgickým organizátorům tentokrát údajně příliš nepovedla: vyhrál Napoleon.