Ve Washingtonu proběhlo cosi jako svatořečení Václava Havla. Byl uveden do dvorany evropské slávy, kde zaujme místo vedle Lajose Kossutha (všechny české noviny píší shodně Lájose, což mi připadá nedůsledné, měly by psát Lájoše, aby to bylo stoprocentně negramotné), Winstona Churchilla a Raoula Wallenberga. Pozoruhodné je, že Václav Havel u nás vlastně vůbec nikomu nevadí, snad kromě pana Druláka – mně taky ne. Je to zajímavý doklad, že za něm ve skutečnosti nikomu až tak nezáleží. Nevadí nepochybně ani panu Babišovi. Ti, na kterých záleží, bývají „kontroverzní“. Z čehož ještě neplyne, že kontroverznost je už sama o sobě hodnotou (viz Miloš Zeman). Nýbrž že bez kontroverznosti to nikdy nejde.
V zákulisí toho svatořečení byl zjevně podroben dosti drsnému kartáči premiér Sobotka. Vrátil se rozlícený a rozhodl vykartáčovat Miloše Zemana (tj. dosáhnout toho, aby česká zahraniční politika mluvila jedním hlasem, jak zní terminus technicus). To bude zajímavý experiment, a zajímavé bude hlavně to, co z toho nakonec vyleze. V jedné z veřejných debat ve Washingtonu (na půdě „Rady pro zahraniční vztahy“) Sobotka řekl: „Do značné míry to, co se odehrává na Ukrajině, vnímám jako geopolitický střet.“ Chtěl říci, že je to složitý politologický problém a nikoli prostě prasárna? A bylo obsazení Sudet v r. 1938 taky geopolitický střet?
Základní výtkou Miloše Zemana těm, kteří oproti němu demonstrovali, bylo, že to, s čím přišli, nejsou žádné argumenty. To je veliké nedorozumění: demonstrace nejsou výměnou názorů, ale projevem jasného a hlasitého nesouhlasu s dejme tomu papalášem. Přitom se zpravidla nedemonstruje například proti veřejnosti jako celku, proti lidu, nebo zase proti nějakému univerzitnímu profesorovi nebo komentátorovi v novinách (tedy aspoň v civilizovaných zemích; u nás se to v minulosti občas dělalo). Od toho, aby se vedly učené disputace, jsou univerzitní posluchárny a diskusní kluby. Ke zmatku trošku přispěli i sami organizátoři demonstrací, kteří akci prý nazvali „Chceme si s Vámi promluvit, pane prezidente“. Já se musím přiznat, že si vůbec nechci s panem prezidentem promlouvat. Já bych ho strašně rád nějakou legální, legitimní, ústavní cestou dostal co nejrychleji od válu, resp. nějak k tomu ze svých chabých sil přispěl.
Prezident Zeman dal velkoryse najevo, že je ochoten i nadále jmenovat univerzitní profesory, jako to čeští prezidenti činili dosud, ale předtím požádá o přezkoumání každého návrhu. Kdo bude návrh přezkoumávat, není sice jasné, ale lze si to poměrně snadno představit. Rektoři se teď zabývají problémem, za jakých podmínek může prezident návrh vrátit a kdo by to posuzoval. To je široká cesta do pekel, která nemůže skončit jinak než nějakým nedůstojným kompromisem, který bude znamenat zvětšení prezidentských a zmenšení akademických pravomocí. Rektoři by se měli zabývat problémem, jak pana prezidenta s jeho novým návrhem rychle, slušně, ale velmi rezolutně poslat někam.
V poslední době vyšly dva průzkumy preferencí a volební modely: jeden dodal STEM, druhý CVVM. Podle STEMu by volby vyhrálo ANO s 32%, druhou by byla ČSSD s 20%. Ztráta ČSSD je obrovská. Třetí KSČM by měla 13,8 %, následují TOP09 (6,9), ODS (7,1) a KDU-ČSL (6). ČSSD a TOP09 přitom dost ztrácí. Nynější vládní koalice by měla drtivou ústavní většinu 144 hlasů, při níž jsou ostatní strany vlastně už skoro zbytečné. To, k čemu dospělo CVVM, vypadá poněkud střízlivěji, ale v zásadě se výrazně neliší: ANO by mělo 30%, ČSSD 25, komunisté 13, TOP09 7,5, lidovci dtto, ODS 6,5. Kdyby se to přepsalo do jakéhosi shrnutí: jsou tu tři viditelné strany ANO, ČSSD a KSČM. ANO si s jistotou drží výraznou první pozici, komunisté jsou pouze třetí do mariáše (představuji si, že takový mariáš spolu bez konce hrají zatracenci v pekle). Pak následuje parlamentní smetí (ODS, TOP09, KDU-ČSL), jehož veřejná podpora se sbližuje směrem ke koeficientu bezvýznamnosti 7%. Před časem se ještě zdálo, že by se TOP09 mohla držet na úrovni KSČM, ale komunální a senátní volby znamenaly, jak se zdá, definitivní hřebíček do její rakve. Je to typický systém ruského (putinovského) typu. Další vývoj bude, že se političtí pidimuži vytratí do mimoparlamentního bezvýznamna, a my si ve volbách budeme moci volit mezi ANO, ČSSD a KSČM, přičemž ČSSD bude možná ještě nějakou dobu představovat jakýsi slábnoucí zbytek něčeho, co by občas chvilkami mohlo připomínat demokracii. Je zjevné, že odtud už nikdy žádná rozumná politika vyrůst nemůže. Musí se začít znovu a jinde.
Senátor Mc Cain prohlásil v debatě o odkazu Václava Havla (součást svatořečení) mj.: „Rusko je benzínová pumpa převlečená za stát.“ Pan senátor se osudově mýlí: Rusko je orientální despocie, v tuto chvíli s lidskou tváří (ve srovnání se Stalinovými a Brežněvovými časy). Její dnešní lidská tvář spočívá mimo jiné a především v tom, že je momentálně převlečena za benzinovou pumpu.
Miloš Zeman řekl v rozhovoru pro německý časopis Bild, že je nutné, aby se proti islamistům spojily Evropa, Spojené státy, Rusko a Čína. K tomu je třeba dodat, že pokud takové spojenectví vznikne, poslouží Rusku podobně jako posloužilo Stalinovi spojenectví s Rooseveltem a Churchillem za druhé světové války k tomu, aby si pořádný kus rozdělené a porobené Evropy ukouslo. Naopak, Evropa a USA se musí spojit proti islamistům, Rusku a Číně.
Premiér Fico prý zařídil Slovákům návrat do socialismu, byť i jen na železnici, tím, že umožnil dětem, mládeži a důchodcům jezdit vlakem zadarmo. Napsal to kmenový autor Babišovy MfD Luboš Palata. Nic podobného ovšem za „socialismu“, tj. za autoritativního režimu v době, kdy jsme byli ruskou kolonií, neexistovalo. Je to divoké populistické opatření, které vzbuzuje podezření, zda pan Fico náhodou není v koncích.
Buď Nagyová, nebo Šlachta, zní patetický titulek článku v Babišově MfD, který pořídila Adéla Paclíková, která zjevně teď nahradí investigativní hvězdy listu, které se už rozeběhly do všech koutů českého mediálního vesmíru. Jenže: pokud paní Nagyovou odsoudí, není to žádné vítězství pl. Šlachty, protože aféra paní Nagyové není korupční aféra a vůbec se netýká problému chobotnice, protistátního spiknutí, které prorůstá politikou, ekonomikou a dokonce snad i justicí. Jde o údajné zneužití státní instituce k osobním účelům. A nijak se tím taky neodstraní problematičnost divokého policejního zásahu, který vedl k pádu vlády a následnému zhroucení režimu (zdůrazňuji, že to druhé plk. Šlachta ad. určitě nezamýšleli, nicméně povedlo se, jak se to často stává při akcích vysloveně škrholovské povahy).
Tamtéž zveřejnil velmi zajímavý článek ekonom David Marek. Daří se nám mnohem lépe (rozuměj než za předlistopadového režimu). Důkazy jsou pěkně a přesvědčivě seřazeny. Pan Marek se domnívá, že ČR po převratu nedosáhla takového růstu HDP jako další postkomunistické země. Protože nejsem ekonom, rád bych proti tomu vznesl jakousi jen nesmělou námitku: není tomu náhodou tak, že postkomunistické země mají jakýsi strop, na který díky svému zakotvení v postkomunismu narážejí, a který se pohybuje někde kolem 80 procent, k němuž se poměrně snadno dopracují i z velmi špatných výchozích pozic, ale který je pro ně nesmírně obtížné překonat (Slovinsko je zvláštní případ, protože tam – tj. v Jugoslávii - se uplatnilo za Tita něco, co by se dalo nazvat „komunismus osmanského typu“, který se velmi liší od „komunismu rusky samoděržavého typu“, tedy od tyranie zároveň daleko sofistikovanější a sterilnější). Zásadní věc a zásadní změna, k níž nyní došlo, je, že se tyto úvahy v namnoze normalizovaných médiích objevují (Markův článek je už druhý na to téma, který jsem v posledních dnech četl). Příkazem dne teď už není šířit propagandu o tom, že za totáče bylo v mnoha ohledech lépe, to bylo aktuální a módní v době, kdy bylo nutné smést starý (polistopadový) režim. Jakmile se to v podstatě dokonale povedlo, tedy po letošních komunálních a senátních volbách, je aktuální říkat, že je nám o hodně líp než v minulosti (a bude nám tím pádem ještě líp). To je historický optimismus, na němž teď stojí nový establishment.
V Babišově MfD jsem si taky mohl přečíst následující vzpomínku Jaroslava Hutky: „Pamatuju si, když mi do Nizozemska přišla fotka zdi s nápisem „Hutka není člověk, Hutka je Bůh“. Vida, už tenkrát na tom byl pan Hutka tak dobře jako na konci devadesátých let Dominik Hašek.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.