UDÁLOSTI: Dohánění ztraceného času
Pondělí 30. července
Jiří Paroubek připustil možnost velké koalice, ovšem až po volbách (má naději, že pak on bude tahat za delší konec provázku), a to jako „jeden z možných scénářů, pokud selžou ty ostatní“. Ty ostatní, to je především skrytá či přímá koalice s komunisty. Třeba k tomu komunisté nebudou mít dost síly. Problém pana Paroubka není v tom, že by byl s komunisty bytostně ideově spřízněn, ale že ideje mu mohou být ukradeny. Koalice s komunisty je pro něho jen jedna z technických možností, jak se propracovat k moci a udržet se u ní.
Úterý 31. července
V Afghánistánu byl poprvé postřelen český voják, hlásá titulek v Právu. Katastrofa! Zachraň se, kdo můžeš.
Zemřel Ingmar Bergman. To není politická zpráva, zaznamenávám ji jen proto, že jsem měl jeho filmy velmi rád, i když dostat se k nim nebylo za bolševika úplně jednoduché. Řadu z nich u nás nepromítali. Ty, které považuji za nejlepší (Lesní jahody, Sedmou pečeť a Úsměvy letní noci) naštěstí ano. Byl to jakýsi záblesk světla v temné době, kdy nám vtloukali do hlavy, že nejlepší film všech dob je Ejzenštejnův Křižník Potěmkin (nedokázal jsem ho nikdy brát jinak než jako otravnou filmovou grotesku, které chybí vtip).
Byla podána obžaloba na Ludmilu Brožovou-Polednovou, prokurátorku z procesu s Miladou Horákovou. Té osobě je osmdesát šest let a je zjevně už úplně senilní. Říká, že si není vědoma žádné viny, obžalovaná se přiznala. Co má říkat jiného, kdyby se kála, nepomohla by si a navíc by to bylo od ní pokrytectví. Když už se jednou zavedl zvyk stavět před soud stoleté senilní válečné zločince z druhé světové války, nezbývá než v tom pokračovat. Je to poněkud morbidní divadlo. Lidská spravedlnost by se měla smířit se svou konečností: na některé darebáky, přestože ještě fyzicky žijí, už nedosáhne. Když se o to pokusí, může se jí stát, že přestane být spravedlností. Ostatně, pozoruhodné je, že když jde o naše, české sviňárny z let 45-7, uchytil se slogan, že je třeba se dívat do budoucnosti. Pro sviňárny, kteří udělali jiní nám, to ovšem neplatí. Naše spravedlnost už není třídní, je jen národní.
Jako chvála zlatých českých ručiček vyznívá zpráva, že náměstkem generálního tajemníka NATO se stane Jiří Šedivý (ne ten generál, to bych bral, ale bývalý ministr obrany v první Topolánkově vládě). Pan Šedivý je „kariérní diplomat“ v tom nejvlastnějším (tj. nejhorším) slova smyslu. Mezi ním a Janem Kohoutem je jen ten rozdíl, že nebyl v KSČ (buď to už nestihl, nebo je vyčůranější). Z hlediska toho, co od něho lze očekávat, považuju v tomhle případě ten rozdíl za nepříliš podstatný.
Sběr dat USA vadí i europoslancům (jde o osobní údaje o lidech cestujících do USA), zní titulek v Právu. Protože jsem ve čtení Práva vycvičen, neušlo mi, že neuvádějí, kterým europoslancům. Rozhořčení je směšný výron „politické korektnosti“. Probíhá nevyhlášená válka, vedená mimořádně záludnými prostředky, a USA jsou frontovou zemí (na rozdíl např. od ČR, která si lebedí v hlubokém týlu, tyjíc ze své bezvýznamnosti).
Středa 1. srpna
Senátor ODS Jiří Žák žádal po své asistentce, aby polovinu svého výdělku odevzdávala jeho choti. Měl to dobře vymyšlené: asistentka pracovala na živnosťák, jeho žena pro něho pracovala taky, ale z nějakých důvodů si živnosťák pořídit nemohla, dohodli se na tom prý s asistentkou předem. Dohoda se panu senátorovi nepovedla, bude solit, a to právem. Je ovšem zarážející, že asistentka na podobné řešení nejdřív přistoupila. Jinak je třeba ocenit naši vysokou politickou kulturu: v polské Sebeobraně na to, jak známo, šli rázněji, a na zaměstnankyních vyžadovali také sexuální servis.
Čtvrtek 2. srpna
Prezident Klaus přece jen přijal předsedu PS Vlčka a dohodl se s ním na termínu prezidentské volby. Napřed o tom ovšem jednal s předsedou Senátu Sobotkou, který v té věci na rozdíl od předsedy PS není kompetentní. Opozice si stěžovala právem. Vlček své spolustraníky zklamal a dal najevo, že dává přednost co nejbližšímu termínu volby, protože ta se asi protáhne. ČSSD tuší, že svého kandidáta neprosadí, a chtěla by Klause vypudit z Hradu aspoň na pár dní (pokud mu skončí mandát a zatím ještě nebude zvolen). Což je nedůstojná klukovina.
Jiří Šedivý nezklamal. V Českém rozhlase řekl, že podle jeho názoru nebude radar nikdy spadat pod NATO (i když se americký projekt může podařit s plány NATO „harmonizovat“). Poslední rozhodnutí o použití zbraní hromadného ničení v rámci NATO záleží jen na USA a Velké Británii, a on si myslí, že stejně to dopadne i s protiraketovou obranou. Není nad diplomatickou obratnost a je těžké uvěřit, že to neříká schválně.
V restaurované Gröbovce ponechali památkáři ve výzdobě srp a kladivo (octly se tam, když se vila stala „domem pionýrů“). Prý jsou tam už tak dlouho, že se staly historickým prvkem. Hlavní je tedy vydržet. Pokud by snad někde nepozorovaně přežil hakenkreuz, bude pro něj platit totéž? Souhlasil bych s tím, že např. stalinistický hotel v Podbabě je historickou památkou sui generis a bolševické symboly k němu patří. U Gröbovky je to nesmysl.
Václav Klaus se v LN vyznal z lásky k Bergmanovi (a Antonionimu). Je to fajn, od nynějška je záliba v Bergmanovi státotvorná a já se za ni nemusím stydět.
Pátek 3. srpna
Pan Šedivý koriguje své výroky o „vedoucí roli USA“ ve věci americké raketové základny. Prý to byla zjednodušená formulace a soukromá spekulace. Že by to přece jen udělal z hlouposti? Těžko říci, co je horší. Opozice zatím jásá, že budoucí náměstek generálního tajemníka NATO usvědčil vládu ze lži.
Podle senátora Rakušana je podmínka, že budoucí členové rady Ústavu pro studium totalitních režimů nesmí být bývalí členové KSČ, protiústavní. „Copak je nějaké hrdinství, že jsem v něčem nebyl?“ Jistě, nebýt v něčem není ještě hrdinství, ale být v něčem je občas prasárna.
Sobota 4. srpna
Václav Klaus prohlásil v rozhovoru pro Svobodnou Evropu, že by česká vláda měla respektovat odpor občanů vůči americkému radaru a celou věc jim pořádně vysvětlit. Zároveň kritizoval vládního mluvčího Klvaňu, který prý všechno trivializuje a zjednodušuje. To je laciné a populistické stanovisko – blíží se prezidentské volby a pan prezident si nechce pošramotit popularitu. Zároveň si netroufá jít v populismu tak daleko, že by se postavil proti základně (poučil se, že není radno Američany příliš drze provokovat), a tak loví bobříka vyčůranosti. Ve skutečnosti vláda odpor občanů k radaru nemusí respektovat. Musí ho vzít vážně. Že by lidi zrovna teď přesvědčila, není moc pravděpodobné, komunisté a sociální demokraté se činí. Měla by se o to snažit a zároveň by měla mít odvahu postavit se ve správné věci proti většině, i když ji to bude stát body. A kritizovat Klvaňu je pohodlné, v téhle situaci bude mít kritik vždycky pravdu.
Petr Uhl píše v Právu na okraj chystaného soudního stíhání komunistické prokurátorky Brožové: „Řízení ale povede k tomu, že se lidé zamyslí nad tím, proč tolik občanů posílalo petice, v nichž žádali „psům psí smrt““. Za prvé, ta formulace není z žádné petice, ale pokud se dobře pamatuji, z titulku článku, který napsal bolševický novinář Ivan Skála nikoli k procesu s Horákovou, ale k procesu s Rudolfem Slánským a spol. A za druhé a hlavně: považuji za obrovskou drzost vytýkat lidem, že když jim v době nejtvrdšího stalinistického teroru předložili k formálnímu odhlasování takové svinstvo, neřekli jasně a nahlas ne. Čekal by je okamžitě Jáchymov. Nikdo (kromě pár fanatiků, v jejichž myslích se snoubila blbost s darebáctvím) to nebral vážně. Padesátá léta nebyl normalizační marasmus a odsouzení si zaslouží prasáci, kteří to organizovali. A to i ti, kteří později nabyli lidskou tvář. Jistě. Lidskou tvář je třeba zohlednit. Ale prasárny taky.
Pražský vrchní soud zrušil osvobozující rozsudek nad sbormistrem Kulínským, nařídil spojit všechny případy sexuálního obtěžování do jednoho líčení a odňal případ soudkyni Bímové, protože nerespektovala jeho dřívější pokyny. Případ Kulínský mi trochu připomíná případ Čunek, jenže Kulínský nemá Čunkovu politickou váhu. Nemyslím si, že by ten člověk byl nevinný, ale je třeba zabránit, aby se jeho proces zvrhl – v civilizovanější podobě, ovšem, žijeme v jednadvacátém století – v to, co tak pěkně popsal Lope de Vega ve hře Fuente Ovejuna. To znamená v lynč maskovaný jako výkon spravedlnosti. Řada svědectví bude nejspíš věrohodná podobně jako svědectví paní Urbanové.
Pondělí 6. srpna
Václav Klaus pokračuje v boji za českou suverenitu. V rozhovoru pro Svobodnou Evropu (už jsme ho v jiné souvislosti zmínili) uvedl jako příklad rozpínavosti Bruselu nové espézetky, kde je „CZ“ napsáno (proti dřívějšku, když musela být značka CZ velká a zvlášť) jen malými písmeny. Ježíši Kriste! Zároveň vyslovil nesouhlas s „vývozem demokracie do Běloruska“ (co to má znamenat? Jaká pomoc běloruské opozici je už vývozem demokracie a jaká ne? Nebo se jim nemá vůbec pomáhat?) a prohlásil: „Nemyslím si, že by sem byla dovezena demokracie a že nás ji musel někdo učit, nebo že jsme se v tom potřebovali jakkoli vzdělávat“. Pan prezident je, jak vidno, stoupencem „praslovanské demokratie“ podle Palackého. Ve skutečnosti demokracie k nám byla kdysi dovezena, museli jsme se ji učit a rádi jsme se jí učili (bez dobré vůle to samozřejmě nejde), stejně jako k nám bylo kdysi „dovezeno“ i křesťanství. Duchovní výměna patří k lidským dějinám a bez ní by lidstvo nevyžilo.
Poslanec zelených Liška má s Klausem leccos společného: stěžuje si například, že evropské země zůstávají jen políčkem na šachovnici velmocí, vše zásadní se odehrává jako za studené války mezi USA a Ruskem. Jediný rozdíl mezi nimi je v tom, že Klaus považuje za supervelmoc ČR (to malý český člověk rád slyší), kdežto Liška Evropu, což je taky absurdní, jen o něco malounko méně. Jeho snem (jako ostatně snem mnohých Evropanů) je NATO jako humanitární organizace pro americkou pomoc Evropě, v níž panuje jasná dělba kompetencí: Američané mají právo cpát do nás zbraně a prachy, a my máme právo rozhodovat, co s nimi provedeme. Na zbraních a financování se podílet nehodláme, do toho druhého si ovšem od Američanů nenecháme kecat.
Jiří Paroubek si najal advokáta Sokola, který pak dal médiím na vědomí, že pokud budou paní Kováčovou označovat za jeho „milenku“, budou mít problém, protože to slovo je znevažující. Pan Paroubek začal projevovat výrazné příznaky šílenství. Označení „milenka“ je v tomto případě přesné. Je to osoba, s kterou žije ženatý muž v mimomanželském svazku. Jakmile se pan Paroubek rozvede, přestane být paní Kováčová jeho milenkou a nepochybně se energicky postará o to, aby se co nejdřív stala jeho manželkou. Chce to tedy jen trochu trpělivosti.
Ivan O. Štampach doporučuje v LN „intenzivní náboženský a politický dialog“ mezi muslimy a křesťany, který „není jen politicky korektní bezobsažnou frází, nýbrž velkorysým projektem s propracovanou strategií“. Jde o to, jak a s kým. Představa intenzivního dialogu mezi křesťany a islámskými teroristy je sice dost zábavná, ale technicky obtížně realizovatelná. Jinak mi tento způsob myšlení připomíná uvažování různých intelektuálních hejlů, kteří kdysi na Západě iniciovali „dialog mezi křesťany a marxisty“ (rozuměj mezi křesťany a východoevropskými bolševiky, resp. stalinisty, později byli připuštěni i stalinisté s lidskou tváří). Bolševické Československo to pojalo jako velkorysou šaškárnu, rozhodovalo o tom, koho ze svých poddaných k dialogu pustí a koho ne. Ti ze Západu měli ovšem dobrý pocit, že si jako zvláštní sorta farmářů nejsou se zvláštní sortou dialoguchtivých čuňat zase až tak cizí. Závěry ze strany „marxistů“ byly dány předem: my jsme dobří, vy jste dobří, jsme si podobnější, než by se na první pohled řeklo, koukejte to uznat a hlavně se nám nepleťte do našich věcí (to, že „naší věcí“ je posledku vás zničit, bylo taktně zamlčeno). Zdá se, že se chystá resuscitace téhle komedie.
Úterý 7. srpna
Státní zástupce Salichov zprostil Jiřího Čunka obvinění z korupce, přesněji řečeno, rozhodl, že skutek, pro který byl stíhán, se nestal. Opozice zuří, předseda Paroubek si myslí, že se „projevilo prolínání moci exekutivní a soudní, respektive zasahování vlády do činnosti státního zastupitelství“. Má pravdu, jen bych řekl, že je to daleko horší: člověk se sotva zbaví dojmu, že do činnosti státních zastupitelství a policie se pletl kdekdo včetně opozice. Celý případ je od počátku politikum: jediná zaujatá svědkyně, nepříliš důvěryhodný obviněný, svědci obhajoby bezprecedentně zastrašovaní tím, že proti nim byla skoro okamžitě po výpovědi před policejními orgány vznesena obžaloba z křivého svědectví. Jediné, co policie zjistila, je jakási nerovnováha mezi příjmy a výdaji obviněného: budeme si všichni muset vést účetnictví a policie nás bude kontrolovat? Každý soudce by musel Čunka osvobodit: mohl by tak ovšem učinit pro nedostatek důkazů a proces by se vlekl několik let. Jediný důsledek koaličně-opozičního kočkování v policejním a státně zastupitelském porcelánu bude, že veřejnost ztratí další dávku důvěry ve spravedlnost. Koalice ovšem může nerušeně pokračovat: cena za to je, řekl bych, příliš velká.
Předseda Strany maďarské koalice Pál Csáky žádá, aby slovenské státní orgány morálně a finančně odškodnily jeho krajany, kteří byli podle Benešova dekretu o pracovní povinnosti deportováni na nucené práce do českých zemí. Šlo o cca 45 000 lidí. Žádost se ovšem stejnou měrou jako Slovenska (ne-li více) dotýká i ČR jako druhé nástupnické země někdejšího Československa. Problém je, že v dnešním politickém svinčíku na to bude mít u nás sotva někdo čas, o chuti ani nemluvě. Slováci jsou v poněkud choulostivé situaci, vyhnaným karpatským Němcům se totiž ještě před rozdělením společného státu SNR politickým prohlášením omluvila (zjevně trochu i na truc Čechům, ale zaplať Pán Bůh za to).
Středa 8. srpna
V případu Čunek vznikla trapně komická situace. Správně by nyní měla být svědkyně Urbanová obviněna z křivého svědectví, resp. z pomluvy. Nemohu se zbavit pocitu, že by si to zasloužila. Jenže nemůže, případ by se znovu otevřel. Přitom dojem nezasvěceného člověka z aféry je: pan Čunek přišel k minimálně pětseti tisícům způsobem, který zjevně nelze označit za kalý, a paní Urbanová si všechno vymyslila.
Václav Klaus se chystá na konferenci OSN o globálním oteplování, která bude v září v New Yorku. Hodlá tam pronést „velmi razantní projev“ o tom, že globální oteplování je výmysl nepřátel lidstva. Rozdíl mezi Klausem a Havlem je spíš v technice provedení než v podstatě věci: Havlovým tématem byla globální odpovědnost, Klausovým globální oteplování. Havel se chtěl všem líbit, Klaus se pokouší všechny na… (laskavý čtenář si doplní jedno z oblíbených slov našeho premiéra).
Objevil se další kandidát na prezidenta, který kandidaturu přijal, aniž by bylo jasné, kdo ho bude kandidovat. Je to europoslanec Josef Zieleniec. Jeho šance jsou ještě tak desetkrát menší než Dienstbierovy. Ale bude se o něm mluvit. Alespoň chvíli a trochu. (Navzdory těmto zlomyslným řádkům se musím přiznat, že kdyby se prezident volil plebiscitem a já si musel vybrat mezi Dienstbierem, Klausem a Zieleniecem, vyberu si Zieleniece, byť i jen jako nejmenší zlo. Doufám jen, že mne osud nepostaví do tak strašné situace).
Jiří Paroubek připustil možnost velké koalice, ovšem až po volbách (má naději, že pak on bude tahat za delší konec provázku), a to jako „jeden z možných scénářů, pokud selžou ty ostatní“. Ty ostatní, to je především skrytá či přímá koalice s komunisty. Třeba k tomu komunisté nebudou mít dost síly. Problém pana Paroubka není v tom, že by byl s komunisty bytostně ideově spřízněn, ale že ideje mu mohou být ukradeny. Koalice s komunisty je pro něho jen jedna z technických možností, jak se propracovat k moci a udržet se u ní.
Úterý 31. července
V Afghánistánu byl poprvé postřelen český voják, hlásá titulek v Právu. Katastrofa! Zachraň se, kdo můžeš.
Zemřel Ingmar Bergman. To není politická zpráva, zaznamenávám ji jen proto, že jsem měl jeho filmy velmi rád, i když dostat se k nim nebylo za bolševika úplně jednoduché. Řadu z nich u nás nepromítali. Ty, které považuji za nejlepší (Lesní jahody, Sedmou pečeť a Úsměvy letní noci) naštěstí ano. Byl to jakýsi záblesk světla v temné době, kdy nám vtloukali do hlavy, že nejlepší film všech dob je Ejzenštejnův Křižník Potěmkin (nedokázal jsem ho nikdy brát jinak než jako otravnou filmovou grotesku, které chybí vtip).
Byla podána obžaloba na Ludmilu Brožovou-Polednovou, prokurátorku z procesu s Miladou Horákovou. Té osobě je osmdesát šest let a je zjevně už úplně senilní. Říká, že si není vědoma žádné viny, obžalovaná se přiznala. Co má říkat jiného, kdyby se kála, nepomohla by si a navíc by to bylo od ní pokrytectví. Když už se jednou zavedl zvyk stavět před soud stoleté senilní válečné zločince z druhé světové války, nezbývá než v tom pokračovat. Je to poněkud morbidní divadlo. Lidská spravedlnost by se měla smířit se svou konečností: na některé darebáky, přestože ještě fyzicky žijí, už nedosáhne. Když se o to pokusí, může se jí stát, že přestane být spravedlností. Ostatně, pozoruhodné je, že když jde o naše, české sviňárny z let 45-7, uchytil se slogan, že je třeba se dívat do budoucnosti. Pro sviňárny, kteří udělali jiní nám, to ovšem neplatí. Naše spravedlnost už není třídní, je jen národní.
Jako chvála zlatých českých ručiček vyznívá zpráva, že náměstkem generálního tajemníka NATO se stane Jiří Šedivý (ne ten generál, to bych bral, ale bývalý ministr obrany v první Topolánkově vládě). Pan Šedivý je „kariérní diplomat“ v tom nejvlastnějším (tj. nejhorším) slova smyslu. Mezi ním a Janem Kohoutem je jen ten rozdíl, že nebyl v KSČ (buď to už nestihl, nebo je vyčůranější). Z hlediska toho, co od něho lze očekávat, považuju v tomhle případě ten rozdíl za nepříliš podstatný.
Sběr dat USA vadí i europoslancům (jde o osobní údaje o lidech cestujících do USA), zní titulek v Právu. Protože jsem ve čtení Práva vycvičen, neušlo mi, že neuvádějí, kterým europoslancům. Rozhořčení je směšný výron „politické korektnosti“. Probíhá nevyhlášená válka, vedená mimořádně záludnými prostředky, a USA jsou frontovou zemí (na rozdíl např. od ČR, která si lebedí v hlubokém týlu, tyjíc ze své bezvýznamnosti).
Středa 1. srpna
Senátor ODS Jiří Žák žádal po své asistentce, aby polovinu svého výdělku odevzdávala jeho choti. Měl to dobře vymyšlené: asistentka pracovala na živnosťák, jeho žena pro něho pracovala taky, ale z nějakých důvodů si živnosťák pořídit nemohla, dohodli se na tom prý s asistentkou předem. Dohoda se panu senátorovi nepovedla, bude solit, a to právem. Je ovšem zarážející, že asistentka na podobné řešení nejdřív přistoupila. Jinak je třeba ocenit naši vysokou politickou kulturu: v polské Sebeobraně na to, jak známo, šli rázněji, a na zaměstnankyních vyžadovali také sexuální servis.
Čtvrtek 2. srpna
Prezident Klaus přece jen přijal předsedu PS Vlčka a dohodl se s ním na termínu prezidentské volby. Napřed o tom ovšem jednal s předsedou Senátu Sobotkou, který v té věci na rozdíl od předsedy PS není kompetentní. Opozice si stěžovala právem. Vlček své spolustraníky zklamal a dal najevo, že dává přednost co nejbližšímu termínu volby, protože ta se asi protáhne. ČSSD tuší, že svého kandidáta neprosadí, a chtěla by Klause vypudit z Hradu aspoň na pár dní (pokud mu skončí mandát a zatím ještě nebude zvolen). Což je nedůstojná klukovina.
Jiří Šedivý nezklamal. V Českém rozhlase řekl, že podle jeho názoru nebude radar nikdy spadat pod NATO (i když se americký projekt může podařit s plány NATO „harmonizovat“). Poslední rozhodnutí o použití zbraní hromadného ničení v rámci NATO záleží jen na USA a Velké Británii, a on si myslí, že stejně to dopadne i s protiraketovou obranou. Není nad diplomatickou obratnost a je těžké uvěřit, že to neříká schválně.
V restaurované Gröbovce ponechali památkáři ve výzdobě srp a kladivo (octly se tam, když se vila stala „domem pionýrů“). Prý jsou tam už tak dlouho, že se staly historickým prvkem. Hlavní je tedy vydržet. Pokud by snad někde nepozorovaně přežil hakenkreuz, bude pro něj platit totéž? Souhlasil bych s tím, že např. stalinistický hotel v Podbabě je historickou památkou sui generis a bolševické symboly k němu patří. U Gröbovky je to nesmysl.
Václav Klaus se v LN vyznal z lásky k Bergmanovi (a Antonionimu). Je to fajn, od nynějška je záliba v Bergmanovi státotvorná a já se za ni nemusím stydět.
Pátek 3. srpna
Pan Šedivý koriguje své výroky o „vedoucí roli USA“ ve věci americké raketové základny. Prý to byla zjednodušená formulace a soukromá spekulace. Že by to přece jen udělal z hlouposti? Těžko říci, co je horší. Opozice zatím jásá, že budoucí náměstek generálního tajemníka NATO usvědčil vládu ze lži.
Podle senátora Rakušana je podmínka, že budoucí členové rady Ústavu pro studium totalitních režimů nesmí být bývalí členové KSČ, protiústavní. „Copak je nějaké hrdinství, že jsem v něčem nebyl?“ Jistě, nebýt v něčem není ještě hrdinství, ale být v něčem je občas prasárna.
Sobota 4. srpna
Václav Klaus prohlásil v rozhovoru pro Svobodnou Evropu, že by česká vláda měla respektovat odpor občanů vůči americkému radaru a celou věc jim pořádně vysvětlit. Zároveň kritizoval vládního mluvčího Klvaňu, který prý všechno trivializuje a zjednodušuje. To je laciné a populistické stanovisko – blíží se prezidentské volby a pan prezident si nechce pošramotit popularitu. Zároveň si netroufá jít v populismu tak daleko, že by se postavil proti základně (poučil se, že není radno Američany příliš drze provokovat), a tak loví bobříka vyčůranosti. Ve skutečnosti vláda odpor občanů k radaru nemusí respektovat. Musí ho vzít vážně. Že by lidi zrovna teď přesvědčila, není moc pravděpodobné, komunisté a sociální demokraté se činí. Měla by se o to snažit a zároveň by měla mít odvahu postavit se ve správné věci proti většině, i když ji to bude stát body. A kritizovat Klvaňu je pohodlné, v téhle situaci bude mít kritik vždycky pravdu.
Petr Uhl píše v Právu na okraj chystaného soudního stíhání komunistické prokurátorky Brožové: „Řízení ale povede k tomu, že se lidé zamyslí nad tím, proč tolik občanů posílalo petice, v nichž žádali „psům psí smrt““. Za prvé, ta formulace není z žádné petice, ale pokud se dobře pamatuji, z titulku článku, který napsal bolševický novinář Ivan Skála nikoli k procesu s Horákovou, ale k procesu s Rudolfem Slánským a spol. A za druhé a hlavně: považuji za obrovskou drzost vytýkat lidem, že když jim v době nejtvrdšího stalinistického teroru předložili k formálnímu odhlasování takové svinstvo, neřekli jasně a nahlas ne. Čekal by je okamžitě Jáchymov. Nikdo (kromě pár fanatiků, v jejichž myslích se snoubila blbost s darebáctvím) to nebral vážně. Padesátá léta nebyl normalizační marasmus a odsouzení si zaslouží prasáci, kteří to organizovali. A to i ti, kteří později nabyli lidskou tvář. Jistě. Lidskou tvář je třeba zohlednit. Ale prasárny taky.
Pražský vrchní soud zrušil osvobozující rozsudek nad sbormistrem Kulínským, nařídil spojit všechny případy sexuálního obtěžování do jednoho líčení a odňal případ soudkyni Bímové, protože nerespektovala jeho dřívější pokyny. Případ Kulínský mi trochu připomíná případ Čunek, jenže Kulínský nemá Čunkovu politickou váhu. Nemyslím si, že by ten člověk byl nevinný, ale je třeba zabránit, aby se jeho proces zvrhl – v civilizovanější podobě, ovšem, žijeme v jednadvacátém století – v to, co tak pěkně popsal Lope de Vega ve hře Fuente Ovejuna. To znamená v lynč maskovaný jako výkon spravedlnosti. Řada svědectví bude nejspíš věrohodná podobně jako svědectví paní Urbanové.
Pondělí 6. srpna
Václav Klaus pokračuje v boji za českou suverenitu. V rozhovoru pro Svobodnou Evropu (už jsme ho v jiné souvislosti zmínili) uvedl jako příklad rozpínavosti Bruselu nové espézetky, kde je „CZ“ napsáno (proti dřívějšku, když musela být značka CZ velká a zvlášť) jen malými písmeny. Ježíši Kriste! Zároveň vyslovil nesouhlas s „vývozem demokracie do Běloruska“ (co to má znamenat? Jaká pomoc běloruské opozici je už vývozem demokracie a jaká ne? Nebo se jim nemá vůbec pomáhat?) a prohlásil: „Nemyslím si, že by sem byla dovezena demokracie a že nás ji musel někdo učit, nebo že jsme se v tom potřebovali jakkoli vzdělávat“. Pan prezident je, jak vidno, stoupencem „praslovanské demokratie“ podle Palackého. Ve skutečnosti demokracie k nám byla kdysi dovezena, museli jsme se ji učit a rádi jsme se jí učili (bez dobré vůle to samozřejmě nejde), stejně jako k nám bylo kdysi „dovezeno“ i křesťanství. Duchovní výměna patří k lidským dějinám a bez ní by lidstvo nevyžilo.
Poslanec zelených Liška má s Klausem leccos společného: stěžuje si například, že evropské země zůstávají jen políčkem na šachovnici velmocí, vše zásadní se odehrává jako za studené války mezi USA a Ruskem. Jediný rozdíl mezi nimi je v tom, že Klaus považuje za supervelmoc ČR (to malý český člověk rád slyší), kdežto Liška Evropu, což je taky absurdní, jen o něco malounko méně. Jeho snem (jako ostatně snem mnohých Evropanů) je NATO jako humanitární organizace pro americkou pomoc Evropě, v níž panuje jasná dělba kompetencí: Američané mají právo cpát do nás zbraně a prachy, a my máme právo rozhodovat, co s nimi provedeme. Na zbraních a financování se podílet nehodláme, do toho druhého si ovšem od Američanů nenecháme kecat.
Jiří Paroubek si najal advokáta Sokola, který pak dal médiím na vědomí, že pokud budou paní Kováčovou označovat za jeho „milenku“, budou mít problém, protože to slovo je znevažující. Pan Paroubek začal projevovat výrazné příznaky šílenství. Označení „milenka“ je v tomto případě přesné. Je to osoba, s kterou žije ženatý muž v mimomanželském svazku. Jakmile se pan Paroubek rozvede, přestane být paní Kováčová jeho milenkou a nepochybně se energicky postará o to, aby se co nejdřív stala jeho manželkou. Chce to tedy jen trochu trpělivosti.
Ivan O. Štampach doporučuje v LN „intenzivní náboženský a politický dialog“ mezi muslimy a křesťany, který „není jen politicky korektní bezobsažnou frází, nýbrž velkorysým projektem s propracovanou strategií“. Jde o to, jak a s kým. Představa intenzivního dialogu mezi křesťany a islámskými teroristy je sice dost zábavná, ale technicky obtížně realizovatelná. Jinak mi tento způsob myšlení připomíná uvažování různých intelektuálních hejlů, kteří kdysi na Západě iniciovali „dialog mezi křesťany a marxisty“ (rozuměj mezi křesťany a východoevropskými bolševiky, resp. stalinisty, později byli připuštěni i stalinisté s lidskou tváří). Bolševické Československo to pojalo jako velkorysou šaškárnu, rozhodovalo o tom, koho ze svých poddaných k dialogu pustí a koho ne. Ti ze Západu měli ovšem dobrý pocit, že si jako zvláštní sorta farmářů nejsou se zvláštní sortou dialoguchtivých čuňat zase až tak cizí. Závěry ze strany „marxistů“ byly dány předem: my jsme dobří, vy jste dobří, jsme si podobnější, než by se na první pohled řeklo, koukejte to uznat a hlavně se nám nepleťte do našich věcí (to, že „naší věcí“ je posledku vás zničit, bylo taktně zamlčeno). Zdá se, že se chystá resuscitace téhle komedie.
Úterý 7. srpna
Státní zástupce Salichov zprostil Jiřího Čunka obvinění z korupce, přesněji řečeno, rozhodl, že skutek, pro který byl stíhán, se nestal. Opozice zuří, předseda Paroubek si myslí, že se „projevilo prolínání moci exekutivní a soudní, respektive zasahování vlády do činnosti státního zastupitelství“. Má pravdu, jen bych řekl, že je to daleko horší: člověk se sotva zbaví dojmu, že do činnosti státních zastupitelství a policie se pletl kdekdo včetně opozice. Celý případ je od počátku politikum: jediná zaujatá svědkyně, nepříliš důvěryhodný obviněný, svědci obhajoby bezprecedentně zastrašovaní tím, že proti nim byla skoro okamžitě po výpovědi před policejními orgány vznesena obžaloba z křivého svědectví. Jediné, co policie zjistila, je jakási nerovnováha mezi příjmy a výdaji obviněného: budeme si všichni muset vést účetnictví a policie nás bude kontrolovat? Každý soudce by musel Čunka osvobodit: mohl by tak ovšem učinit pro nedostatek důkazů a proces by se vlekl několik let. Jediný důsledek koaličně-opozičního kočkování v policejním a státně zastupitelském porcelánu bude, že veřejnost ztratí další dávku důvěry ve spravedlnost. Koalice ovšem může nerušeně pokračovat: cena za to je, řekl bych, příliš velká.
Předseda Strany maďarské koalice Pál Csáky žádá, aby slovenské státní orgány morálně a finančně odškodnily jeho krajany, kteří byli podle Benešova dekretu o pracovní povinnosti deportováni na nucené práce do českých zemí. Šlo o cca 45 000 lidí. Žádost se ovšem stejnou měrou jako Slovenska (ne-li více) dotýká i ČR jako druhé nástupnické země někdejšího Československa. Problém je, že v dnešním politickém svinčíku na to bude mít u nás sotva někdo čas, o chuti ani nemluvě. Slováci jsou v poněkud choulostivé situaci, vyhnaným karpatským Němcům se totiž ještě před rozdělením společného státu SNR politickým prohlášením omluvila (zjevně trochu i na truc Čechům, ale zaplať Pán Bůh za to).
Středa 8. srpna
V případu Čunek vznikla trapně komická situace. Správně by nyní měla být svědkyně Urbanová obviněna z křivého svědectví, resp. z pomluvy. Nemohu se zbavit pocitu, že by si to zasloužila. Jenže nemůže, případ by se znovu otevřel. Přitom dojem nezasvěceného člověka z aféry je: pan Čunek přišel k minimálně pětseti tisícům způsobem, který zjevně nelze označit za kalý, a paní Urbanová si všechno vymyslila.
Václav Klaus se chystá na konferenci OSN o globálním oteplování, která bude v září v New Yorku. Hodlá tam pronést „velmi razantní projev“ o tom, že globální oteplování je výmysl nepřátel lidstva. Rozdíl mezi Klausem a Havlem je spíš v technice provedení než v podstatě věci: Havlovým tématem byla globální odpovědnost, Klausovým globální oteplování. Havel se chtěl všem líbit, Klaus se pokouší všechny na… (laskavý čtenář si doplní jedno z oblíbených slov našeho premiéra).
Objevil se další kandidát na prezidenta, který kandidaturu přijal, aniž by bylo jasné, kdo ho bude kandidovat. Je to europoslanec Josef Zieleniec. Jeho šance jsou ještě tak desetkrát menší než Dienstbierovy. Ale bude se o něm mluvit. Alespoň chvíli a trochu. (Navzdory těmto zlomyslným řádkům se musím přiznat, že kdyby se prezident volil plebiscitem a já si musel vybrat mezi Dienstbierem, Klausem a Zieleniecem, vyberu si Zieleniece, byť i jen jako nejmenší zlo. Doufám jen, že mne osud nepostaví do tak strašné situace).
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
