Ministr školství Dobeš odstoupil a zavládlo celonárodní nadšení. To, jak snadno se v této věci sjednotila koalice s opozicí (opozice např. nezvolila destrukční přístup a neocenila ministra, který nakonec odchází kvůli necitlivým úsporným škrtům, tj. ze zásadních důvodů), by mělo být pro politického pozorovatele jakýmsi warningem. Záleží na té věci opravdu tolik, jak si zřejmě všichni myslí? V řadách jásajících hvězd českého intelektuálního nebe vyniká obzvláště lví řev exsenátora Jiřího Zlatušky. Přiznám se, že i to mne vede k jisté zdrženlivosti.

Mně je totiž ministra Dobeše líto. Dostal do péče jeden z nejnevděčnějších resortů. Takový, o němž si "pravice" myslí, že se na něm dá šetřit daleko víc než na resortech hospodářských, a o němž je "levice" naopak přesvědčena, že je do něj za všech okolností a ze všech stran nutno lít další a další prachy, protože vytváří duši národa. Těžko říci, co z toho je větší blbost.

V této situaci pan ministr pochopitelně neobstál. Je třeba přiznat, že neobstál mimořádně exemplárním způsobem. Je to vidět mj. i na tom, že ačkoliv důvod, který zvolil pro svou demisi, je pokud jde o populismus velmi nosný (nechce připustit, aby se sahalo na učitelské platy), moc mu to nepomohlo. Dokázal totiž už před tím sjednotit učitelstvo i žactvo (resp. studentstvo), a to zejména vysokoškolské, které je nejvíc slyšet - bohužel je však sjednotil proti sobě.

Nakonec se za nešťastníka nepostavili ani ministři jeho vlastní strany, které údajně svým rázným postupem poněkud zaskočil, ani Hrad. Prezident jej totiž před časem prohlásil za nejlepšího polistopadového ministra školství, teď ale z Hradu ústy Klausova tajemníka zaznělo: "Ministr by neměl bojovat jen za svůj resort, ale za priority celé vlády. Když šetřit, tak všude." To zní sice logicky, ale když už bylo kdysi možno říci ono výše uvedené a), nemuseli v tomto druhém případě na Hradě brát nějaké zvláštní ohledy na logiku.

Takže hlavním pozitivem, které je třeba podtrhnout, je fakt, že při ministrovi v této těžké chvíli setrvala jeho choť. Vytkla jeho stranickým kolegům, že ministra vlastně zradili, a aby svým slovům dodala vážnost, vzala se funkce předsedkyně okresní organizace ve Slaném a vystoupila ze strany. Tím vlastně zároveň podtrhla i význam manželství jako instituce a solidarity mezi manželi. Zaslouží si za to uznání.

Shrnuto a podtrženo: sama demise ministra Dobeše je samozřejmě přínosná, ovšem z důvodu, který jsem zatím nezmínil. Doposud byli totiž Dobešové ve vládě dva, lišili se sice křestními jmény, ale shodovali se, pokud jde o stranickou příslušnost. Starým lidem (k nimž se počítá i autor těchto řádků) se to pletlo.

Teď se situace projasnila.

Lidovky.cz, 23. března 2012