Den po takové explozi, jakou znamenaly víkendové volby do Poslanecké sněmovny, se nesnadno dělají závěry. Kdo prohrál, je jasné: ČSSD a Paroubek, přesněji řečeno Paroubkova ČSSD. Kdo vyhrál, a zda vůbec někdo vyhrál, je v tuto chvíli těžko říci.

Ukázalo se, jak nespolehlivé jsou v nekonečné a hysterické volební kampani průzkumy preferencí. Až v poslední době se z nich daly vyčíst jakési dva trendy. Ten první směřoval k předpovědi drtivého vítězství ČSSD. ODS by se byla zařadila do druhé ligy, tam, kde byla KSČM a kam zjevně směřovaly TOP 09 a Věci veřejné. Druhý (plynoucí jen z několika málo průzkumů) naznačoval, že by se preference ČSSD a ODS mohly setkat: ODS moc nezíská, ale ČSSD hodně ztratí, čímž vznikne chaotické klubko stran, jejichž podpora se bude lišit daleko méně než v minulosti. Tato varianta se realizovala v podstatě dokonale. Navíc voliči vyslyšeli líbivý, ale totálně nesmyslný návrh na obracení kandidátek naruby (kroužkování odzadu). Lidem, kteří zvolili tuhle techniku, vůbec nezáleží, co kandidáti, které preferovali, chtějí, ba ani jak vypadají a kdo vlastně jsou. Vycházejí z předpokladu, že se musí nějak lišit od těch na začátku, a to že už je přednost. V této technice volby se zračí naprosté pohrdání politikou a politiky. Kroužkovače ani nenapadne, že v politice jako v jakémkoli jiném oboru lidské činnosti může kvalifikace a zkušenost něco znamenat, a orgány stran neberou jako kompetentní orgány, ale jako záškodníky, jejichž práci je třeba za každou cenu sabotovat. Strany jsou na překážku. Strany jsou pro straníky, ale kdo je pro všechny? Ignorant, který je schopný jen obrátit kandidátku vzhůru nohama a kroužkovat?

Politický systém v České republice se volbami výrazně změnil. Doposud stál (podobně jako v sousedních, vyspělejších zemích) na dvou stranách, konzervativní a socialistické. Pokud tu existuje ještě další do mariáše a strany nejsou tlačeny do velkých koalicí, je to něco, co funguje. To se teď změnilo, máme k dispozici chaos, v němž se budou v příštích letech znovu rozdávat karty. Je záhodné, aby se obnovil výchozí stav (přičemž obsazení rolí nemusí být totožné). Je důležité, že fakticky neprohrála ČSSD, ale Paroubkova ČSSD, že se ČSSD s tímto výsledkem bude muset srovnat. Nebude to mít lehké, členstvu Paroubkova politika nejspíš vyhovovala, ale členstvo ČSSD nevydá ani na jeden mandát.

Základní problém české politiky ovšem není, že by reformu potřebovala ta či ona politická strana. Reformu potřebuje celý politický systém a v první řadě volič. Základní zlo je opovržlivý postoj k politice, který byl mimořádně posílen v prvních letech po listopadovém převratu. Havel a jeho okolí pohrdali tradičním stranictvím, byli by preferovali občanské iniciativy, utvářené případ od případu k nějaké konkrétní záležitosti (občanská společnost). Výsledkem takto praktikované politiky je chaos, který lze snadno manipulovat. Klaus byl stoupencem tradičního pojetí politiky, ale věřil, že ekonomika má přednost před politikou a zdravá ekonomika za sebou správnou politiku „vytáhne“. Vytýkalo se mu neprávem, že měl napřed zajistit právní rámec a pak teprve započít s reformou, to je typická generálská výtka po bitvě, bylo třeba jen dbát na to, aby politika s ekonomikou nesrůstaly tak osudným způsobem, jako se tomu u nás dělo.

Na základě těchto dvou impulsů se vyvinuly dnešní české politické strany. Ideální model vypadá takto (pro zřetelnost to trochu přeexponuji): především je tu ekonomický background, bez něhož by strana neměla na živobytí. Svůj vliv uplatňuje buď z pozadí, nebo přímo. Typy jsou nebožtík Mrázek, Krejčíř, Pitr. O posílení vnitřního řádu v organizaci pečuje pořádková služba, typově Berdych a jeho lidé. A konečně mediální odborníci, kteří stranu prezentují před veřejností (člověk méně zdvořilý by řekl kašpaři).

Je zřejmé, že taková strana žádné členstvo nejenže nepotřebuje, ale že je jí dokonce na obtíž (Berdych a spol. by byli přezaměstnáni a spotřeba plechových sudů by nadměrně rostla).

Snad nemusím čtenáře přesvědčovat, že tento model je zrůdný. Vzniká otázka, jak vybavit strany členstvem. Je zjevné, že smysl to má jen tam, kde už nějaké členstvo je (tj. jiné než dosud neukojený tým kariéristů) a že nejspíš se s existencí normálního členstva dá počítat u těch největších (ODS, ČSSD), i když ani tam to není nic moc. Když říkám členstvo, myslím ty, kteří jsou ochotni své straně věnovat kus volného času, aniž by směřovali do vlády, parlamentu nebo aspoň do zastupitelstva. Kteří ve smysl své strany věří a jsou schopni jí obětovat něco masarykovské „politické práce drobné“. Díky takovým lidem se v 19. století změnilo české etnikum v sebevědomý politický národ. Když starost o politiku není starostí každého občana, žádná politika neexistuje.

LN, 31.5.2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.