V Právu vyšel zajímavý rozhovor Alexandra Kramera s historikem (a možná budoucím ředitelem Ústavu pero studium totalitních režimů) Pavlem Žáčkem. Točí se pochopitelně kolem nového ústavu a problémů, které s ním souvisejí. Jde o dost zásadní vnitropolitické věci, první nakousl pan Žáček, zbylé tři ve svých otázkách pan Kramer.

Sebeprezentace pana Žáčka je dosti sebevědomá: „Mám takovou náturu, že jsem schopen říkat na veřejnosti věci, o kterých někteří kolegové z mé generace diskutují v soukromí nebo u stolu v hospodě…“ Bude nutné vyčkat, zda jsou to opravdu ty věci, na kterých záleží. Hlavním problémem současné české historiografie napříč generacemi je, že funguje ponejvíce (výjimky, pokud jsou, jen potvrzují pravidlo) jako kolektivní výrobce ideologie celonárodního alibi. Zkoumají se příkoří, která jsme utrpěli, zatloukají se příkoří, která jsme způsobili jiným, a nanejvýše se ještě zvažuje, zda jsme ta svá nesli dostatečně hrdě (patrně v duchu malého retribučního dekretu s rozšířenou platností). Pro nově zřizovaný ústav bude klíčové období 1945-8, které je ve zřizovacím zákonu zmíněno jen tak mimochodem. V těch letech u nás probíhala horlivá a iniciativní demontáž demokracie: miliony obyvatel byly zbaveny základních občanských práv; bylo zakázáno několik politických stran, mezi nimi i ta největší; znárodňovacími dekrety byla podstatně omezena svoboda vlastnit a podnikat. To vše prováděla politická reprezentace v čele s prezidentem Benešem za podpory většiny české veřejnosti. Zvlášť významné bylo oloupení a vyhnání sudetských Němců: tím jsme se vydali na milost a nemilost (Stalinovu) Rusku, spojili jsme s ním svůj osud společným masovým zločinem (podobně jako se členové revoluční buňky Petra Věrchovenského v Dostojevského Běsech stmelili společně provedenou vraždou). Ta vazba funguje aspoň zčásti ještě dnes. Dokud nebudeme mít jasno v těchto věcech, nedokážeme správně pojmenovat to, co se pak dělo v letech 1948-89, a co bylo vlastně jen pokračováním nastoupené cesty a dovedením toho, co započalo před rokem 1948, do důsledků.

Pan Kramer problematizuje roli Rady ústavu. Rada rozhoduje o jmenování a taky o odvolání ředitele. Radu jmenuje Senát, kde má v současné době rozhodující slovo ODS. Tedy ODS vlastně volí a odvolává ředitele. V Radě sice nesmějí být členové politických stran, ale mohou tam samozřejmě být sympatizanti. Ředitele mohou sice navrhnout i občanská sdružení, ale není problém, aby ODS nějaké z nich zmanipulovala.

To je ovšem obecnější problém. Týká se i Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, Rady České televize, Rady Českého rozhlasu a Rady ČTK. U nás neexistuje v současné době mechanismus, jímž by se daly ze zákona vytvářet politicky neutrální instituce. V situaci, kdy je společnost rozdělena na dva zhruba stejně silné a přitom zcela nesmiřitelné politické tábory, které spolu vedou studenou občanskou válku (podobná situace je v Maďarsku a zřejmě i v Polsku), je víc než obtížné uchránit každou instituci (třeba i tak citlivou, jako je policie) před prvky politizace. Tento stav věcí se jen těžko dá ještě nazvat demokracií. Vede člověka k tomu, aby si vybíral mezi větším a menším zlem, špatným a ještě horším (já jsem přesvědčen, že nynější koaliční vláda je ve srovnáním s duem Paroubek – Filip menší zlo, ale připouštím, že je to jen osobní odhad situace).

Třetí poznámku považuji za velmi zásadní. Archivní zákon se podle pana Žáčka týká především badatelů, a to je podle pana Kramera nebezpečné, protože „badatelem může být každý, kdo se za něj prohlásí“. Podotýkám, že podobně je tomu s historiky: pamětní desku odbojářům, kteří zabili Heydricha, vztyčili „amatérští historici“ (tedy něco jako důstojníci-čekatelé v Haškově Švejkovi). Kdyby někdo vyslovil pochybnosti o smysluplnosti atentátu, nepomohl by mu ani diplom z FF UK a stal by se „takzvaným historikem“, což je nepochybně méně než historik amatérský. Připomíná mi to moje mladá léta. Čtenáři Univerzitní knihovny byli tehdy rozděleni do hodností označených písmeny A až nevím kolik. Po přijetí na Filosofickou fakultu jsem získal statut čtenáře – desátníka, pokud jde o českou a německou literaturu (ty obory jsem studoval). Když jsem začal psát diplomku, stal jsem se na základě doporučení katedry čtenářem-poručíkem a získal jsem přístup do trezoru. (Půjčil jsem si tehdy mj. jakýsi programový text Karla Teiga, což byl tehdy kacíř, a nemohl jsem pochopit, proč je takovou hovadinu třeba utajovat.) Když jsem byl v roce 1969 vypuzen z hájemství kultury, stal jsem se čtenářem-vojínem a v tomto stavu jsem setrval až do ledna 1990, kdy jsem byl kooptován do Federálního shromáždění a v souvislosti s tím získal statut čtenáře-generála. Pak byly hodnosti částečně zrušeny. Až do té doby bylo jasné, kdo má právo rozhodovat o tom, zda je člověk badatelem či ne. Pak se to trochu znejistilo. Mj. i na základě těchto zkušeností považuji za zcela zásadní pro nastolení a udržení svobody v této zemi, aby za badatele byl považován každý, kdo se za badatele považuje sám.

Poslední poznámka se týká povahy StB. Pan Kramer dává do otázky spolehlivost materiálů s poukazem na právníka pana Neckáře, podle něhož je Neckářův spis zcela zfalšovaný. Oč jsou materiály StB věrohodnější než tzv. Kubiceho zpráva a jaký je vůbec rozdíl mezi bezpečnostními a zpravodajskými službami totalitních a demokratických režimů?

Nejsem žádný odborník na bezpečnostní problematiku obecně a na StB zvlášť, vycházím jen ze zkušeností, které jsem načerpal jako její pozorný objekt, přičemž nijak nezastírám, že je u nás spousta lidí se zkušenostmi o mnoho bohatšími (zároveň si troufnu odhadnout, že 70% české populace - stav ke dni 1. 1. 1990 - nikdy nevidělo živého estébáka - mám na mysli příslušníka operativy nebo vyšetřovetele).

Především při vší úctě k právníkovi pana Neckáře, nedokážu to brát rovnou, že to tak je, nýbrž zatím jen, že on to tvrdí. Pokud jde o Kubiceho zprávu, „směsici zjištěných faktů, neověřených zpráv, polopravd i neověřených drbů a lží“, jak o ní mluví pan Kramer, byla by problematická i tenkrát, kdyby obsahovala samé ověřené pravdy, protože problematický byl způsob a doba jejího zveřejnění. Na druhé straně nechápu, proč by směly být zpřístupněny jen zaručeně pravdivé zprávy z archivů. Je jisté, že zprávy v archivech StB obsahují totéž, co Kubiceho zpráva (pravdy, neověřené věci, drby i lži). Nepovažuji pouze za možné, že by je StB sama vyráběla v tom smyslu, že by falšovala vlastní dokumenty a vlastně tak sama sebe tahala za nohu. Jistě vyráběla dezinformace, ale pro druhé, ne pro sebe. Zprávy informátorů jsou nepochybně autentické v tom smyslu, že je opravdu podali (i když informátoři nepochybně podávali i neověřené informace a lhali), a hlavně autentická jsou jména informátorů. Bez takového elementárního pořádku by policie (StB byla policie, i když politická) vůbec nemohla fungovat.

Rozdíl mezi StB a bezpečnostními a zpravodajskými službami demokratických států je podstatný a v této věci určitě nemusím pana Kramera poučovat, uvádím to jen pro pořádek: StB byla navíc i policie, mohla např. zatýkat a vyšetřovat. Nedovedu si představit, že by tato skutečnost neovlivnila dost podstatně „způsob myšlení“ jejích příslušníků.

A nakonec jedna poznámka na okraj: pan Kramer hovoří o tom, že americká CIA v minulosti vyvíjela mnohé nezákonné aktivity včetně politických vražd, a ptá se Pavla Žáčka, zda může vyloučit, že se po letech nebude moci říci totéž i o naší polistopadové rozvědce a kontrarozvědce. Ale do jaké míry jsou politické vraždy a priori zavrženíhodné a protizákonné? Do jaké míry lze hovořit např. v případě atentátu na Heydricha o politické vraždě? Naproti tomu v případě atentátů organizovaných nacistickou výzvědnou službu o politické vraždy nepochybně šlo. Když Mossad postupně zlikvidoval pachatele atentátu na olympiádě v Mnichově, byly to politické vraždy? Já jsem přesvědčen, že ne. Zato mnichovský atentát byla hnusná a podlá hromadná politická vražda. Bylo by zabití jednoho dosti odporného latinskoamerického diktátora (mám teď na mysli Fidela Castra), který svého času nejenže souhlasil s rozmístěním ruských jaderných raket na území svého státu, ale dokonce ponoukal Chruščova k rozpoutání jaderné války (Chruščov byl ovšem realista a žádný velký hrdina a jen tak se ponouknout nedal) politickou vraždou? Jistě, je třeba odmítnout zásadu „účel světí prostředky“. Co si ale počneme s tím, že slušní lidé mají i vůči darebákům závazky, které sice darebáci mají vůči nim taky, ale zásadně je odmítají dodržovat, protože jsou darebáci? Pokud budou slušní lidé v této věci doktrinářští, zbudou na světě záhy jen darebáci. Nechci propagovat politické vraždy, jen upozornit, že věc je složitější, než to na první pohled vypadá.

8. července 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.