Jiří Paroubek před veřejností už ani nezastírá, že vládne „menšinově“. Tichá, ale intenzivní spolupráce sociálních demokratů s komunisty znamená, že byl – poprvé po listopadu 1989 – překročen významný práh. Je to nebezpečná politika a hlavní odpovědnost za ni nese premiér a ČSSD.

Zároveň ovšem celý polistopadový vývoj od počátku naznačoval, že něco podobného může, ne-li musí přijít. Spolupracovaly na tom - nechtíc, leč horlivě - všechny polistopadové politické garnitury.

Díky skupině amatérů, které podivná hra náhod vynesla bezprostředně po listopadovém převratu na pár měsíců na výsluní moci, přežili komunisté převrat celkem v pohodě. Přizpůsobili se změněné situaci a zůstalo jim těch 15 – 20% oddaných stoupenců starého režimu. V roce 1990 se zdálo, že jich je míň, ale jen díky tomu že část z nich na čas strachy zalezla. KSČM byla integrována do nového politického systému jako trpěná složka - jenže to nelze držet natrvalo: demokratický systém nezná „jen trpěné“ složky.

Následoval neúspěch Klausovy „perestrojky“: jeho hloubka se dnes účelově přeceňuje, za krach ho lze považovat jen tehdy, když ho srovnáváme s velkohubými předsevzetími jejích konstruktérů - kdyby Klaus a spol. byli jen trochu skromnější, nebyl by ani jejich pád býval tak tvrdý. Následovalo střídání garnitur: k moci se prokousala ČSSD, nesourodé společenství, v němž měli silné pozice někdejší komunisté obrození i normalizační a jež bylo stmeleno duchem vendetty. Zároveň tzv. levici (sociálním demokratům, a komunistům) jen o fous unikla většina v Poslanecké sněmovně.

Miloš Zeman se během čtyřletého vládnutí zkompromitoval natolik, že se musel na čas stáhnout z politiky. Toho využil prezident Havel a pomohl zformovat pravolevou koalici, disponující v PS nejtěsnější většinou. ODS mu nechtíc pomohla relativním volebním neúspěchem. Zároveň se ustavila skrytá hrozba stojedenáctičlenné většiny „levice“. Neúspěchy nového vedení ČSSD posilovaly vnitřní opozici. V koalici hrál významnou neformální roli 101. poslanec (tím se člověk mohl stát buď z politického kalkulu, jako pan Hojdar, nebo z notorického kverulantství, jako dr. Marvanová, nebo prostě proto, že se ve vhodném okamžiku nezřízeně opil, jako dr. Kott).

Bědnou situaci ČSSD využili postupně ODS, prezident Klaus a KDU-ČSL. ODS provozovala na účet oslabené ČSSD silovou politiku pod heslem „nulová tolerance“. Václav Klaus usiloval strhnout na sebe na účet slabých premiérů Špidly a Grosse co nejvíc faktické výkonné moci a posílit roli prezidenta v ústavním systému. Postup prezidenta i ODS vykazuje bohužel určité rysy hyenismu. KDU-ČSL byla v nezáviděníhodné situaci, potřebovala se emancipovat a zajistit si politickou budoucnost. Upnula se posléze na zdánlivě úspěšnou ODS a hrála obvyklou roli opozice v koalici, což není zcela v souladu s ustálenou představou o politické korektnosti.

Jednání ODS, prezidenta i lidovců bylo politicky naprosto neprozíravé, protože vůbec nebrali v úvahu 111člennou většinu tzv. levice. O jejich důvodech lze jen spekulovat: zřejmě se domnívali, že vedení ČSSD je příliš slušné na to, aby se spustilo s komunisty, že pokud by tak učinilo, lid je jednoznačně odmítne, a že konec konců socialisticko-komunistická koalice (byť i skrytá) je něco „standardního“. Všechny tyto předpoklady jsou bohužel mylné.

A výsledek? Dokonale sjednocená ČSSD s Paroubkem v čele dnes ve spolupráci s KSČM úspěšně válcuje zbytek opozice i koaliční partnery. Preference ODS se hroutí. To postihuje lidovce, kteří s ní spojili svůj osud. Mnoho lidí dnes může volit ODS a KDU-ČSL jen jako menší zlo – s tím ještě nikdo volby nevyhrál. A volby do Senátu mohou otřást Klausovými vyhlídkami na znovuzvolení. To vše je jakýsi akt dějinné spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že se děje na náš učet, je to jen slabá útěcha.

Mladá fronta Dnes 7. února 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.