Redakce mi poskytla jakési (zcela nezávazné) zadání. Znělo: „Jaký volební výsledek by společnosti nejlépe prospěl? Považujete takový výsledek za reálný?“ Je šťastně formulované a ušetřilo mi práci. Pro pořádek podotýkám, že posouzení toho, co by prospělo společnosti, je vždycky subjektivní; každý chtě nechtě vychází z toho, co by prospělo (také) jemu.

Výchozí situace je poměrně nepřehledná. Dlouho se u nás tvrdilo, že hlavním problémem při sestavování vládních koalic je „nesystémová“ KSČM s nulovým koaličním potenciálem. To ovšem platilo pouze do roku 2002, kdy KSČM a ČSSD získaly dohromady virtuální většinu stojedenácti hlasů. během pouhých tří let se protikomunistické křídlo ČSSD definitivně odepsalo (za mohutné, i když asi nechtěné podpory ODS a KDU-ČSL) a KSČM se stala pro sociální demokraty hodnou zatím neformální spolupráce.

Ve středopravé části spektra se rýsuje úzká spolupráce mezi ODS a KDU-ČSL. Křesťanští demokraté se pro ni rozhodli před rokem a půl, kdy to vypadalo, že s ČSSD je konec. Odhad byl fatálně chybný a KDU-ČSL za něj platí nebývalým propadem preferencí. Je jasné, že blok ODS a KDU-ČSL v tuto chvíli není vůbec schopný převážit souručenství ČSSD a komunistů. Pak tu existuje jakési chaotické středové či středopravé uskupení, které dosud nebylo schopno se efektivně politicky zorganizovat. Vznikaly útvary, které skončily dřív než začaly (OH), nebo útvary krátkodeché a velmi smrtelné (ODA, US-DEU). Podstatné je, že na sebe vážou něco kolem deseti procent voličů, bez nichž nelze sociální demokraty a komunisty převážit. Nejnovějším plodem tohoto neklidného prostředí je Strana zelených, která si zatím získala sympatie veřejnosti jako jakási třetí síla, která si zachovává odstup od obou silných stran a aspoň podle slov svého předsedy nechce mít nic společného s komunisty. Zdá se, že klíč k výsledku voleb je v jejích rukou.

Tím se dostávám k odpovědi na položenou otázku. Jsem schopen ji formulovat jen negativně: co by neprospělo. V žádném případě by neprospěla tzv. menšinová vláda ČSSD („vláda talentů“) s podporou KSČM v zádech. To je zcela zásadní věc: existuje vlastně už teď a předvedla, o co jí jde: o etatizaci, monopolizaci a centralizaci života společnosti (model: zdravotnictví).

Nedělám si žádné iluze o ODS: strana se dosud nevyrovnala s odchodem Václava Klause, její vedení je na něm nezávislé asi tak, jako bylo vedení ČSNS nezávislé na prezidentu Benešovi. Straně by velmi prospěla neobyčejně důkladná proměna vedení a důrazná emancipace od bývalého předsedy (to se v civilizovaných stranách civilizovaných zemí děje pravidelně), nejvhodnější situace pro takovou proměnu je pobyt v opozici po volební porážce. Bohužel, porážka ODS by znamenala s velkou pravděpodobností vítězství Paroubkovy koncepce a to je v tuto chvíli větší zlo.

V zásadě je představitelné, že by se páteří nové vládní koalice (s vyloučením komunistů) stala i ČSSD: ČSSD však v této situaci potřebuje reformu snad ještě více než ODS. Musí si odreagovat své paroubkovské dobrodružství; kromě toho je u moci už zbytečně dlouho.

Obě strany budou k většině nutně potřebovat zelené. Je otázka, budou-li zelení, kteří se po případném průniku do parlamentu dostanou pod obrovský tlak, vůbec schopni reagovat jednotně. Strana, která v předbvolebních vodách vypadá jako nádherná medúza, se může na suchu politické reality proměnit v beztvarou hromadu slizu.

Na KDU-ČSL moc nezáleží. Jistě se přidá tam, kam bude třeba a kde to pro ni bude nejvýhodnější.

Všechny úvahy o koalicích mají mysl jen tehdy, pokud komunisté se socialisty nezískají v PS většinu.

Je jednoduché říci, co by nebylo pro ČR užitečné. Užitečnost je bohužel jedna věc, reálnost druhá. Bojím se, že co je užitečné, není příliš reálné, a co je reálné, není moc užitečné.

Aktualne.cz, 26. května 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.