Slovo dvůr tu není míněno pejorativně, nýbrž jen v tom nejvznešenějším možném smyslu. Všechna vznešenost se odvozuje od poměrně nešťastného Masarykova rozhodnutí usalašit se se svým úřadem právě na hradě. Tradice má svou obrovskou sílu. Prezident, ať se brání, jak se brání (většinou se nebránili ani trochu), se stává tak trochu králem, spíše ovšem králem z českých filmových a televizních pohádek. A jak se sluší a patří, má také svůj dvůr. Někteří papaláši jsou tam pečení vaření, jiní tam nesmí ani páchnout.

Každý dvůr má své obřady a na každém dvoře se kují pikle a intriky. K obřadům našeho panovnického dvora patří tzv. novoroční obědy v prezidentových Versailles (česky Lány). Panovník k nim zve především své nejbezprostřednější podřízené: premiéra a předsedy obou sněmoven (v plebejské demokracii by bylo stačilo, kdyby se na prezidentovo setkání mohli všichni sejít v nějaké parádní, leč civilní pražské restauraci).

Setkání nemá ovšem čistě formální, a zjevně už vůbec zdvořilostní ráz. Tak např. zdvořilostně se prezident s premiérem sešli už před pár dny ve Špindlerově mlýně, a vyplynulo z něho, že tentokrátr šlo jen o soukromé přátelské setkání, kdežto v Lánech půjde do tuhého. Oběd bývá zřejmě kombinován s obřadem, který do ceremoniálu vnesl náš nynější prezident a kterému se říká kartáč. Tak pokud jde o premiéra, přijde jistě na přetřes jeho decentní, ale poměrně zřetelná nespokojenost s tím, co prezident vyváděl kolem svého podpisu Lisabonské smlouvy. Předseda Senátu má u prezidenta rovněž řadu vroubků. Se ctí může vyjít jen pan Vlček, který za to, že je předsedou PS, v podstatě nemůže. Celý obědní obřad si představuji jako udílení maturitního vysvědčení, známku můžeme my obyčejní čičmundové jen uhadovat, není to těžké.

Druhou, podstatnou částí dvorního života na panovníkových sídlech jsou intriky. Konají se na rozdíl minulosti poměrně otevřeně a panovník svou účast nijak nezastírá. Tentokrát si pozval předsedy dvou nejsilnějších politických stran. Je třeba ocenit prezidentovo umění urazit najednou co nejvíce lidí (Schwarzenberg, Liška, Svoboda, Filip, který je na to ovšem už zvyklý). Panovník, jak to někteří panovníci dělají, pohrdá slabými. Smysl obou schůzek z ceremonielu trčí jako šídlo z pytle: samozřejmě, ujistil panovník, nejde o punktování velké koalice, nýbrž jen o procedurální záležitosti (opoziční smlouva byla taky procedurální záležitost). Navíc pozvaní se liší: Paroubek je protivník, který dovede dát přes čenich (to Klaus umí ocenit, zvlášť když je tím, kdo inkasuje), Topolánek nemilovaný služebník, který se vymknul řídícím mechanismům. Pokud by se někdo zlomyslný odhodlal průběh obou schůzek zdokumentovat, možná by vznikl zajímavý protějšek známého Jakešova projevu na Červeném hrádku (žánrově, nikoli obsahově, prosím).

Těmito ceremoniálními zvyklostmi před i za kulisami, se česká demokratická předscéna připodobňuje dvoru Krále Slunce, Ludvíka XIV. Jako jeho parodie, ovšem. Jen legrace si z ní bohužel moc neužijeme.

lidovky,cz 31, prosince 2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.