Oslavy „Dne vítězství“ mají u nás pokaždé zvláštní povahu. Tentokrát to bylo ještě výraznější.

Za „totáče“ znamenaly zhmotnění sloganu „Se Sovětským svazem (jak si tehdy tajnosnubně říkalo Rusko) na věčné časy a nikdy jinak“. Tedy to, že v rozděleném straně stojíme k vlastní škodě na špatné straně a lepší to už nikdy nebude. Zároveň je to osvobození a basta. Národní a demokratická revoluce přerostla v revoluci socialistickou.

Pak, po listopadu 1989, se čím dál tím víc hlásila ke slovu potřeba přehlušit dutou parádou otázky: jak to vlastně bylo? Není třeba na naší minulosti tu a tam něco znovu promyslet? Heslo znělo po putinovsku: zabraňme přepisování dějin - tj. svobodnému přemýšlení o tom, co bylo.

Letos je to vše ještě umocněno jednak tím, že jde o kulaté výročí, jednak ruským pokusem o „revizi výsledků studené války“ (díky té revizi jsme získali suverenitu, svobodu a demokracii), dále ruským motorkářským markýrováním znovudobytí střední Evropy, a konečně Zemanovou servilní poutí do Moskvy.

Přitom nejde o nic jiného než o snahu zakrýt to, co události druhé světové války znamenaly. Západním mocnostem v r. 1941 nezbylo než spojit se proti Hitlerovi, který znamenal pro ně i pro svět smrtelné nebezpečí, se zaostalou Stalinovou despocií. Spojenectví bylo logické, Hitler Rusko zákeřně přepadl a pokoušel se je zničit. Bylo to pragmatické spojenectví dílčích zájmů, ne spojenectví idejí a zásad, a mnoho lidí u nás i na Západě si jeho křehkosti a dočasnosti nebylo plně vědomo.

Porážka Německa a jeho spojenců tak pro nás sice znamenala konec smrtelného nebezpečí, ale zároveň umožnila stalinskému Rusku, aby ke svému impériu přičlenilo velká území ve středovýchodní a jihovýchodní Evropě, mj. i ČSR. O suverenitu jsme přišli hned, o svobodu a demokracii o malounko později. Zkrátka a dobře, není dvakrát co oslavovat.

Státní svátky poskytují vždy chtě nechtě jakési pojetí vlastních dějin. Nebo si z nich člověk, jako u nás, může aspoň to podstatné vybrat. Já si vybírám - v pořadí proti proudu času: vznik našeho současného státu, České republiky. Znovuzískání suverenity, svobody a demokracie v listopadu 1989. Obnovu české státnosti v roce 1918 (v rámci ČSR). A vznik politického českého národa a české státnosti, což vzpomínáme v Den české státnosti 28. září. To je naše, zatím dejme tomu virtuální, Česká republika.

Je zjevné, že 8., resp. 9. květen se do této řady nehodí. Jistě, je to významný den, kdy se sluší uctít památku všech obětí nacistického teroru a těch, kteří v dobré víře obětovali životy za jeho porážku. Toť vše.

V posledních pětadvaceti letech jsme si vybudovali základy demokratického státu a základy státní suverenity, opřené o spojenecké svazky. Ta demokracie měla řadu chyb. Pak jsme uvěřili pitomým řečem o tom, že nám pětadvacet let vládli politici, co nemakali a kradli, a důkladně jsme si ji pobourali. Budeme ji muset zase dát do pořádku. Aby to šlo, musíme rozumět sobě samým, svým dějinám. A tedy i tomu, co pro nás znamenal a znamená 8. a 9. květen.

10. května 2015; psáno pro E15