Bohumil Pečinka rozvíjí v 18. čísle Reflexu úvahy o politice obecně a o dnešní politické situaci v ČR zvlášť (v podstatě je pak zopakoval 20. května v Mladé frontě Dnes). Připadají mi krajně problematické.

Politika je podle pana Pečinky „v klidných dobách definována jako konflikt mezi dvěma a více legitimními zájmy, jejichž výsledkem je kompromis“. U nás to teď ovšem prý vypadá tak, že se nemluví o „politických zájmech“, nýbrž o „hodnotách“. A Pečinka se odvolává na to, co Václav Bělohradský nazývá „politickým kýčem“. Totiž na situaci, kdy se politický konflikt v demokracii zaměňuje za boj mezi pravdou a lží. Bělohradský hovoří o „vyděračské atmosféře morálního kýče“ a Pečinka se obává, že toto pojetí politiky zabrání „pragmatickým dohodám po volbách“.

Řeči o „vyděračské atmosféře morálního kýče“ ve mně vyvolávají znepokojivé asociace na dobu, kdy byl pan Pečinka ještě na houbách, totiž na rozpuk „normalizace“. Ti, co se právě začali kurvit, vytáhli proti těm, co se zatím kurvit nechtěli, se sloganem „morálního teroru“. Nechci obviňovat ani pana Pečinku, ani Václava Bělohradského z podobných úmyslů, jen upozornit, že morálka v sobě nese vždycky prvek jakéhosi teroru a vyděračské atmosféry, protože na ní ani náhodou není nic dobrovolného: opírá se o soubor příkazů (co se má) a zákazů (co se nesmí).

Pečinkova definice politiky jako konfliktu legitimních zájmů, jehož výsledkem je kompromis, je nedostatečná. Politika je konflikt zájmů, které musejí být zkoumány na míru své legitimity. Zároveň má být hledán a nalezen zájem společný. V tom procesu jde nejen o vyrovnávání zájmů, ale zároveň o přijímání zájmů legitimních a o odmítání nelegitimních. Otázku, co je správné a co ne, nelze z politiky vyloučit. Zároveň politika stojí na optimistickém přesvědčení, že lidé jsou otevření tomu dát se o správné věci přesvědčit, a proto je povinnost jednoho každého v politickém rozhovoru (demokracie je diskuse) o to, své bližní přesvědčit, usilovat.

Samozřejmě existují pokusy interpretovat politiku fanaticky jako souboj mezi pravdou a lží. Velmi pěkným příkladem je teorie Friedricha von Hayeka o tom, že podstatou politiky je věčný konflikt mezi kapitalismem (demokracií) a socialismem, ten nejkořenovatější ze všech modrých kořenů.

Další problém je v „klidných dobách“. Žijeme v klidné době? Každá doba, a ta dnešní zvlášť, v sobě nese významné prvky neklidu. Například KSČM, třetí nejsilnější strana. Vězí až po uši v minulosti (v komunismu ruského typu, spočívajícího v naroubování extremistické evropské ideologie na ruské samoděržaví). Je, stejně jako kdykoli v minulosti, pátou kolonou probouzejícího se ruského imperialismu. Přitom může mít v té či oné konkrétní věci pravdu. Jak je to s legitimitou jejích zájmů?

Politická soutěž je soutěží programů: každá strana věří, že ten její je správnější než program konkurenta. V soutěži se má prokázat, zda ano, nebo ne. Pragmatismus platí, ovšem odtud až potud. Pro spolupráci s komunisty je v případě ODS odtud až potud vymezeno poměrně úzce, pro spolupráci např. s KDU-ČSL je prostor nesrovnatelně větší.

Z toho hlediska se jeví jako nepříliš korektní a poněkud demagogické mluvit v této souvislosti o tom, že u nás má vzniknout nové Občanské fórum v čele se svatým Havlem. Co tomu nasvědčuje? Havel vyjádřil svou jednoznačnou podporu Straně zelených. Strana zelených byla s ODS ve standardním vztahu koaličního partnera. Lze to brát jako pokus o kompromis mezi legitimními zájmy, nebo jako pokus zastřít svatý konflikt mezi modrou pravdou a zeleným zlem?

Reflex 22/2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.