Sobotnímu Právu poskytl rozhovor politolog Petr Robejšek. Politolog Petr Robejšek vystupuje ve všech českých novinách jako reprezentant jednoho myšlenkového proudu, totiž toho „pravicového“ nebo chcete-li „konzervativního“. Když čtu jeho úvahy, vždycky si vzpomenu na Václava Klause, když mluvil o svých ideových „protějšcích“. Každý člověk tohoto typu uvažování si dělí svět na dva tábory, na dva sportovní týmy, „pravičáky“ a „levičáky“, hlasatele Pravdy a Lásky a stoupence lži a nenávisti a naopak, atp. Když se Václav Klaus dostal do kontaktu s někým, kdo neodpovídal jeho představě ideového nepřítele, propadal zmatku. Např. Jiří Pehe, toho bral, byl pro něj „čitelný“, jak říkával, jako jeden z těch, s nimiž je třeba bojovat. Když někdo do této „čitelné“ kategorie v tom či onom nezapadal, nabýval přesvědčení, že ten člověk fixluje.

Petr Robejšek odpovídá Klausově představě „čitelného autora“ ve všem všudy. Dbá o čistotu svých ideových stanovisek natolik, že se nezdržuje zbytečným přemýšlením, které všechno jen komplikuje. Uvedu pár příkladů zcela namátkou.

Za prvé: Nevyváženost kancléřky Merkelové „se projevila tehdy, když se turecký prezident urazil kvůli kabaretistovi Böhmermannovi a trval na jeho potrestání. Nejmocnější žena světa, které je připisována strategická prozíravost, se mocenskopoliticky dostala do závislosti na tom, že nějaký kabaretista napíše rýmovačku o tureckém prezidentovi.“ To je nepřesný popis situace, Erdoganovi nevadila (jen) nějaká rýmovačka, ale svoboda projevu v Německu a Merkelová nebyla schopná se jí zastat. Musela by se totiž zároveň zastat i Böhmermanna - totiž využít možnosti, kterou jí skýtaly stupidní paragrafy německého trestního zákoníku, a nevydat ho trestnímu stíhání. Nešlo tedy jen o nějakého zanedbatelného kabaretistu (když se kácí les, létají třísky, že?), ale o základní otázku svobody projevu jako „evropské hodnoty“. Pan Robejšek je úplně mimo, a zda je mimo zleva či zprava, považuji za pseudootázku. Prostě je mimo.

Za druhé: případ Ukrajiny. „Chování Evropské komise je opravdu pozoruhodné. Chová se totiž tak, jako by Unie byla ve skvělé formě a neměla dost svých vlastních problémů. EU si přece vůbec nemůže dovolit připojovat k sobě stále těsněji zemi zatíženou tolika vlastními problémy; korupce je jenom jeden z nich. A především: je přece nepochybné, že nezávisle na tom, kdo je v konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem v právu, povede prohlubování spolupráce s Ukrajinou ke zvyšování rizika, že do něj bude Evropa stále víc a v konečném efektu možná i vojensky zatažena. Evropská komise by se měla raději plně soustředit na to, aby se EU nerozpadla, a odložit velmocenské sny.“ Věta o „zemi zatížené tolika vlastními problémy“ je prostě neuvěřitelná. ČR byla taky zatížená vlastními problémy, když se drala do EU. Je to stanovisko lidí zvyklých mluvit o „vzdálených zemích kdesi na východě“, to přece známe. Novinka je, když to papouškuje někdo, kdo sám z nějaké země daleko na východě zatížených problémy pochází. Je to mnichovanství na druhou.

Za třetí: laciné recepty typu „státy musí za všech okolností i za použití násilí kontrolovat svoje hranice“. Nechápu, proč bychom měli kontrolovat za použití síly naše hranice se Slovenskem nebo Rakouskem. Výhoda EU a Schengenu je a má být, že nemusíme kontrolovat za použití síly všechny naše hranice. A cítím jakousi úlevu aspoň v tom, že pan Robejšek nemluví o potřebě nasadit při hájení hranic nukleární zbraně.

Za čtvrté: úvaha závěrečná, filosofická. „Řeč tu není od toho, abychom její pomocí hlásali nějakou „zjevnou“ pravdu, nýbrž od toho, abychom pravdu hledali. Všechny naše poznatky o společnosti jsou totiž pravdivé jenom dočasně. A řeč je nástroj k tomu, abychom dialogicky tyto dočasné pravdy hledali. Přiměřené by tedy bylo, aby každý směl říci cokoliv a jeho odpůrce by to mohl po svém zpochybnit anebo vyvrátit. O fungování společnosti víme tak málo, že je pro nás životně důležité, abychom si zachovali co nejvíce prostoru pro svobodnou soutěž myšlenek. Společnost, která soutěž myšlenek zakazuje, se zbavuje významného a pravděpodobně vůbec nejefektivnějšího zdroje poznání.“ Jistě, každý smí říci cokoli a každý odpůrce to smí vyvrátit. To je stanovisko svobodomyslného státu. Stanovisko každého účastníka diskuse by mělo být, že nikdo nesmí plácat nesmysly a každý má povinnost tomu, aby jeho oponent plácal nesmysly, ze všech sil a s plným nasazením čelit. Pravda není „zjevná“, dá práci ji najít a nikdy se to nepovede úplně. Ale nehledáme žádné „dočasné pravdy“, ale jednu věčnou pravdu, která tu je od počátků světa a bude tu i poté, až svět vezme zasvé. Tu je třeba bránit: a bránit ji nemá žádná „společnost“, ale já, ty, on, zodpovědný lidský jedinec. Tady není žádné místo pro relativismus a naši předkové to věděli. Např. František Palacký kdysi napsal: „Stáří pravdy sahá nad stáří všehomíra; jen lež zjevuje se vždy nová, jelikož umírá pokaždé v okamžení, jakmile poznána bývá.“

Proto mám taky děsivý a zásadní problém s tím, co pan Robejšek řekl podle titulku článku: „Doufám, že se Sobotkova vláda bude chovat tak, jak si přejde většina české veřejnosti.“ Sobotkova vláda se musí chovat správně a politicky přiměřeně. A to i v situaci, kdy si to třeba většina české společnosti nepřeje (většinou je to tak, že si to veřejnost zčásti přeje, zčásti ne, a politik správné a politicky přiměřené chování nečte veřejnosti ze rtů, ale teprve je tvoří). To, co místo toho žádá a hlásá pan Robejšek, je vlastně staré známé: chovejte se tak, jak si to přeje náš pracující lid! Z poměrně vzdáleného Hamburku to navíc nezní úplně přesvědčivě.

25. dubna 2016