Armáda ČR nebude mít žádné tanky. V době převratu disponovala zastaralými ruskými T-72. Pak se rozhodlo o modernizaci 350 z nich. Nakonec bylo modernizováno 30. Ty mají být nyní „zakonzervovány“. Podle odborníků je taková jednotka neefektivní a prakticky nepoužitelná. Nemám důvod jim nevěřit.

Již dlouho se u nás řeší spor o to, jak má vypadat naše armáda. Má mít charakter „vševojskové armády“, zahrnující všechny typy jednotek? Takovou armádu má v NATO prý jen USA a Velká Británie. Nebo se má specializovat s ohledem na působení v mnohonárodních uskupeních (tj. např. na účast v misích jako je ta v Afghánistánu)?

Otázka je zajímavá z politického hlediska. Přesvědčení o možnosti specializace spočívá na dvou optimistických předpokladech. Za prvé, že hlavním posláním naší armády bude účast v zahraničních akcích NATO, spočívajících v likvidaci ohnisek terorismu, nastolování míru a šíření demokracie ve světě. A za druhé, že kdyby nedej Bůh bylo přímo území ČR ohroženo nějakým bezprostředním útokem, zasáhne pohotově a rychle NATO jako celek.

Oba optimistické předpoklady stojí na přesvědčení, že k obraně naší země před útokem zvenčí vlastně armádu nepotřebujeme. Útok je krajně nepravděpodobný, a kdyby, pomohou nám spojenci.

Koncepce armády, postavená na těchto předpokladech, je do budoucna sebevražedná. Za prvé, tak úplně mimo jakékoli ohrožení nejsme. V ruské politice se stále víc uplatňují momenty revanše za porážku ve studené válce a snaha posílit vliv, o nějž země přišla. Není třeba se nad tím pohoršovat, je to přirozené. Je jen třeba s tím počítat. To, že České republice nehrozí žádné reálné nebezpečí, neznamená, že jí nebude hrozit v budoucnu. Jsme v jiné pozici než Portugalsko nebo Nizozemí. Jsme bývalá ruská kolonie. Měli bychom být na tuto možnost připraveni. Jistě, ruská politika je normálnější a realističtější než za komunismu. Tím spíše bude schopna zaregistrovat, že na případné imperiální avantýry jsme aspoň v základních věcech připraveni.

A za druhé: loajalitu a rychlost pomoci našich spojenců v případě takového útoku není radno přeceňovat. V politice našich partnerů se stále projevují jakási rezidua „mnichovského syndromu“. Jistě, nezradí nás: ale není vyloučeno, že si napřed budeme muset aspoň trochu pomoci sami – i když jen proto, abychom je k rychlé a účinné pomoci tak říkajíc stimulovali.

Teď to ovšem vypadá tak, že zatímco v srpnu 1968 jsme měli armádu totálně nepoužitelnou, teď pro změnu nebudeme mít žádnou.

lidovky.cz, 10.7.2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.