Výsledek prezidentské volby v Česku se dal předvídat. Po prvním významném duelu druhého kola v ČT 17. ledna vyšel průzkum renomované agentury PPM Factum. Rozvržení preferencí Zeman – Schwarzenberg bylo podle ní 54 ku 46 %. Průzkum vypovídal o tom, jak si oba kandidáty přerozdělili hlasy vyřazených z prvního kola, a byl skoro přesný (skutečné skóre bylo 54,8 ku 45,2).

Ve volbě šlo o velmi zásadní věc, která může ovlivnit českou politiku na dlouhá léta dopředu.

Česká republika zažívá od roku 1996 trvalou a prohlubující se krizi vládnutí, situaci vleklého politického patu (ve volbách do PS roce 2010 se zdálo, že konečně vznikla dostatečná vládní většina, do půl roku bylo jasné, že jde jen o fata morganu).

Pozice prezidenta je v Česku (zjevně na rozdíl od Slovenska) o hodně silnější, než by se zdálo z její definice v ústavě. Přímá volba navíc dává prezidentovi silný mandát, zvlášť když zvítězil zcela přesvědčivě.

Postavení prezidenta bude silné i proto, že ve volbě získal podporu dvou v současné době nejsilnějších českých politických stran, ČSSD a KSČM (vedení ČSSD jej sice podpořilo s rozpaky, ale ty rozpaky nesdílí lektorát strany, pokud jde o KSČM, ta ze své povahy něco podobného jako rozpaky nezná) a může s ní i nadále počítat. Jeho soupeř se mohl opřít jen o slabou TOP 09, podpora ODS byla oslabena tím, že na voličstvo strany má jistý vliv i její expředseda a současný prezident Klaus, který výrazně podpořil Zemana. (Konflikt tedy nebyl výrazně střetnutím "pravice" s levicí", část "pravice" podpořila Zemana, část "levice" Schwarzenberga.) Už teď má ČSSD s KSČM a Zemanovci ústavní většinu v Senátu. Je tu šance, že podobně ovládne po volbách i Poslaneckou sněmovnu a ve spolupráci s prezidentem může podstatně ovlivnit složení Ústavního soudu. Vznikl by tak legální cestou mocenský monopol, který by zrušil vyváženost mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní a učinil by z demokracie věc ryze formální.

Podstatné přitom je, že Zeman přesvědčivě zvítězil ve zcela svobodných demokratických volbách, v době, kdy existence ČR je spolehlivě mezinárodně zajištěna a země není ohrožena žádnými tlaky zvenčí. Oba kandidáti i čeští voliči tedy nesou za vzniklou situaci plnou zodpovědnost a nemohou se, jak bylo jindy v Česku obvyklé, na nic vymlouvat. Zdůrazňuji, odpovědnost nesou oba kandidáti, a voliči teprve v řadě druhé.

Mluví se o nekorektní a hysterické volební kampani. Je málo sporné, že její negativní rysy byly rozděleny nerovným dílem, že dominoval negativní a odpudivý šovinismus a podbízivý populismus, který do ní vnesl Miloš Zeman. Je však těžké přehlížet slabiny jeho soupeře. Nejde jen o to, že nezvládl debatu o Benešových dekretech a o "odsunu" sudetských Němců, která mu byla vnucena. Rozhodující význam měla jiná věc. Schwarzenbergovi se nepodařilo čelit Zemanově snaze propojit s prezidentskou volbou spor vládní koalice – opozice, v němž teď vládní koalice tahá, pokud jde o podporu veřejnosti, za zřetelně kratší konec.

Schwarzenberg se pokoušel nabudit dojem, že se od vlády, v níž sedí, zároveň distancuje, a nenese proto za některá její významná rozhodnutí odpovědnost. Teatrálně se distancoval od premiéra Nečase ve věci Klausovy amnestie, odmítl odpovědnost za jmenování dvou kontroverzních ministrů kultury, které nominovala volební strana TOP 09/STAN, jejíž silnější části sám předsedá. Teoreticky přitom měl dvě možnosti: buď se od vlády distancovat zcela jednoznačně, vystoupit z ní a hlasovat pro vyjádření nedůvěry. To by však stejně bylo nevěrohodné a zároveň nekorektní, protože ve vládě působil od jejího vzniku v roce 2010. Anebo být k vládě a k premiérovi loajální a své výhrady výrazně podřídit této loajalitě. Jenže on se pokoušel realizovat obojí najednou a tak nedělal pořádně ani jedno, ani druhé.

Takový politik nemůže být pro voliče ani srozumitelný, ani věrohodný. Přitom loajalita je ctnost a je srozumitelná i pro ty, kteří cítí loajality jiné. Volební kampaň pana Schwarzenberga v této věci má navíc i svůj praktický rub: pan Schwarzwenberg působil dojmem, jakoby podporu, které se mu dostalo ze strany ODS, přijímal s rozpaky až nechutí a tím si odradil řadu voličů strany, kteří byli znejistěni Klausem, ale zatím nerozhodnuti.

Václav Klaus prohlásil, že teď konečně zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí. Má asi dojem, že mu dějiny daly za pravdu. Dojem je poněkud předčasný. Říci, že zvítězila lež a nenávist, je sice nadsazené, ale má jakési opodstatnění. Bohužel to, nad čím zvítězila, vykazuje jisté rysy oportunismu.

Sme, 30.1.2013